¹V ten den zpívána bude píseň tato v zemi Judské: Město máme pevné, sám Bůh spasením obdařil zdi a valy jeho.

¹Sel päeval lauldakse Juudamaal seda laulu: Meil on tugev linn, pääste on pandud müürideks ja kaitsevalliks.

²Otevřete brány, ať vejde národ spravedlivý, ostříhající všeliké pravdy.

²Avage väravad, et saaks sisse minna õige rahvas, kes püsib usus!

³Člověka spoléhajícího na tě ostříháš v pokoji; v pokoji, nebo v tebe doufá.

³Kindlameelsele sa hoiad rahu, rahu, sest ta loodab sinu peale.

⁴Doufejtež v Hospodina až na věky; nebo v Hospodinu, v Hospodinu jest skála věčná.

⁴Lootke alati Issanda peale, sest Issand Jumal on igavene kalju.

⁵Ale obyvatele vysokých míst snižuje, města vyvýšeného ponižuje, ponižuje ho až k zemi, sráží je až do prachu.

⁵Sest tema langetab need, kes elavad kõrgel, ligipääsmatu linna; ta alandab seda, alandab maani, paiskab põrmu.

⁶Pošlapává je noha, nohy chudého, krokové nuzných.

⁶Seda tallab jalg, õnnetute jalad, viletsate sammud.

⁷Cesta spravedlivého jest upřímá; stezku spravedlivého vyrovnáváš.

⁷Õigete tee on tasane, sina sillutad siledaks õigete raja.

⁸Také na cestě soudů tvých, Hospodine, očekáváme na tě; ke jménu tvému a k rozpomínání se na tě patří žádost duše.

⁸Issand! Me ootame sind ka su kohtumõistmiste teel, hing igatseb su nime ja su mälestust.

⁹Duše má touží po tobě v noci, nýbrž i duchem svým ve mně ráno tě hledám. Nebo když soudové tvoji dějí se na zemi, obyvatelé okršlku zemského učí se spravedlnosti.

⁹Mu hing igatseb sind öösel, vaimgi mu sees otsib sind, sest kui sinu kohtumõistmised tabavad maad, õpivad ilmamaa elanikud õiglust.

¹⁰Když se milost činí bezbožnému, neučí se spravedlnosti; v zemi pravosti neprávě činí, a nehledí na důstojnost Hospodinovu.

¹⁰Leiab aga õel armu, ei õpi ta õiglust, õigusemaalgi teeb ta ülekohut ega näe Issanda kõrgust.

¹¹Hospodine, ačkoli vyvýšena jest ruka tvá, však toho nevidí. Uzříť a zahanbeni budou, závidíce lidu tvému; nadto i ohněm ty nepřátely své sehltíš.

¹¹Issand, sinu käsi on tõstetud kõrgele, aga nad ei näe seda. Nähku nad siis su püha viha rahva pärast ja häbenegu! Jah, neelaku neid tuli kui sinu vaenlasi!

¹²Nám, Hospodine, způsobíš pokoj; nebo i všecko, cožkoli se dálo při nás, dělal jsi pro dobré naše.

¹²Issand, sina saadad meile rahu, sest kõik meie teodki oled sina teinud.

¹³Hospodine, Bože náš, panovaliť jsou nad námi páni jiní než ty, (my však toliko v tebe doufajíce, rozpomínali jsme se na jméno tvé).

¹³Issand, meie Jumal! Meid on valitsenud muud isandad peale sinu - me kiidame üksnes sind, sinu nime.

¹⁴Ale již zemřevše, neoživouť, mrtví jsouc, nevstanouť, proto že jsi je navštívil, a vyplénil, i zahladil všecku památku jejich.

¹⁴Surnud ei ärka ellu, kadunud ei tõuse üles. Sest sina nuhtlesid neid ja hävitasid nad ning kaotasid neist iga mälestuse.

¹⁵Rozmnožil jsi národ, ó Hospodine, rozmnožil jsi národ, a oslaven jsi, ač jsi jej byl vzdálil do všech končin země.

¹⁵Sina oled lisanud rahvast, Issand, oled lisanud rahvast, oled näidanud oma au, oled laiendanud kõik maa piirid.

¹⁶Hospodine, v úzkosti hledali tebe, vylévali prosby, když jsi je trestával.

¹⁶Issand, nad otsisid sind kitsikuses, sosistasid lausumisi, kui sina neid karistasid.

¹⁷Jako těhotná, blížíc se ku porodu, svírá se, křičí v bolestech svých, tak jsme byli před tváří tvou, Hospodine.

¹⁷Otsekui lapseootel olija, kel sünnitus ligineb, vaevleb ja kisendab oma valudes, nõnda olime meiegi sinu ees, Issand.

¹⁸Počali jsme, svírali jsme se, jako bychom rodili vítr: však jsme žádného vysvobození nezpůsobili zemi, aniž padli obyvatelé okršlku zemského.

¹⁸Me olime lapseootel, vaevlesime, aga otsekui oleksime sünnitanud tuult: päästet me maale ei toonud ja ilmamaa elanikke ei sündinud.

¹⁹Oživouť mrtví tvoji, těla mrtvá má vstanou. Prociťte a prozpěvujte, obyvatelé prachu. Nebo rosa tvá jako rosa na bylinách, ale bezbožné k zemi zporážíš.

¹⁹Aga sinu surnud ärkavad ellu, minu laibad tõusevad üles. Ärgake ja hõisake, põrmus lamajad! Sest sinu kaste on valguse kaste ja maa paiskab välja kadunud.

²⁰Ej lide můj, vejdi do pokojů svých, a zavři dvéře své za sebou; schovej se na maličkou chvilku, dokudž nepřejde hněv.

²⁰Tule, mu rahvas, mine oma kambritesse ja sule uksed enese tagant, peitu üürikeseks ajaks, kuni raev möödub.

²¹Nebo aj, Hospodin béře se z místa svého, aby navštívil nepravost na obyvatelích země, a odkryje země zbité své, a nebude přikrývati více zmordovaných svých.

²¹Sest vaata, Issand väljub oma asupaigast nuhtlema maa elanikke nende ülekohtu pärast. Siis paljastab maa oma veresüü ega kata enam neid, kes ta peal on tapetud.