¹Spravedlivý hyne, a žádný nepřipouští toho k srdci, a muži pobožní odcházejí, a žádný nerozvažuje toho, že před příchodem zlého vychvácen bývá spravedlivý,

¹Õige sureb, aga ükski ei võta seda südamesse, ja vagad mehed koristatakse, ilma et keegi märkaks. Kuid õige koristatakse õnnetuse eest,

²Že dochází pokoje, a odpočívá na ložci svém, kdožkoli chodí v upřímosti své.

²ta läheb rahusse: oma voodites hingavad need, kes on käinud sirget teed.

³Ale vy přistupte sem, synové kouzedlnice, símě cizoložníka a smilnice.

³Aga teie tulge siia, te nõiamoori lapsed, abielurikkujate ja hoorade sigitis!

⁴Komu se to s takovou chutí posmíváte? Proti komu rozdíráte ústa, vyplazujete jazyk? Zdaliž nejste synové neřádní, símě postranní?

⁴Kelle üle te tunnete rõõmu? Kelle vastu te ajate suu ammuli, näitate keelt? Eks te ole üleastumise lapsed, vale sigitis,

⁵Kteříž smilníte v hájích pod každým dřevem zeleným, zabíjejíce syny své při potocích, pod vysokými skalami.

⁵teie, kes kirest hõõgute tammede varjus, iga halja puu all, teie, kes tapate lapsi orgudes, kaljulõhede vahel.

⁶Mezi hladkými kameny potočními jest díl tvůj. Tiť jsou, ti los tvůj, na něž také vyléváš mokrou obět, obětuješ suchou obět. V těch-liž bych věcech se kochal?

⁶Oru siledate kivide seas on su osa, need, need on su liisk. Neile oled sa valanud joogiohvrit, viinud roaohvrit. Kas ma sellega lasen ennast lepitada?

⁷Na hoře vysoké a vyvýšené stavíš lože své, a tam vstupuješ k obětování oběti.

⁷Kõrgele ja väljapaistvale mäele seadsid sa oma voodi, sinna üles sa läksid ka tapaohvreid ohverdama.

⁸Pamětné pak znamení své za dvéře a za veřeje stavíš, když ode mne, odkryvši se, vstupuješ, a rozšiřuješ lože své, činíc je prostrannější víc než pohané; miluješ lože jejich, kdež místo oblíbíš.

⁸Ja ukse ning piitade taha sa panid oma tunnusmärgi, sest minust lahkudes sa riietusid lahti ja läksid üles, tegid oma voodi laiemaks, kauplesid enesele neid, kelle voodeid sa armastasid, vahtisid kürva.

⁹Chodíš i k králi s olejem, a s mnohými vonnými mastmi svými; posíláš zajisté posly své daleko, a ponižuješ se až do hrobu.

⁹Sa laskusid alla Mooloki juurde õliga ja priiskasid oma võietega; sa läkitasid oma käskjalad kaugele, ja sügavale alla, kuni surmavallani.

¹⁰Pro množství cest svých ustáváš, aniž říkáš: Daremnéť jest to. Nalezla jsi sobě zběř ku pomoci, protož neželíš práce.

¹⁰Sa väsisid oma paljudest rännakutest, aga sa ei öelnud: 'Lootuseta!' Sa leidsid uut elujõudu, sellepärast sa ei nõrkenud.

¹¹A kohož jsi se děsila a bála, že jsi klamala, a na mne se nerozpomínala, ani připustila k srdci svému? Zdali proto, že jsem já mlčel, a to zdávna, nebojíš se mne?

¹¹Keda sa pelgasid ja kartsid, et sa valetasid? Sa ei meenutanud mind ega võtnud seda südamesse. Eks ole: mina vaikin ammusest ajast ja seepärast sa ei karda mind.

¹²Já tvou spravedlnost oznámím, a skutky tvé, kteřížť nic neprospějí.

¹²Mina teen teatavaks su õiguse ja su teod, aga need ei aita sind.

¹³Když křičeti budeš, nechať tě vysvobodí zběř tvá. Ano pak všecky je zanese vítr, a zachvátí marnost, ale kdož doufá ve mne, vládnouti bude zemí, a dědičně obdrží horu svatou mou.

¹³Kui sa kisendad, siis päästku sind su ebajumalate jõuk. Aga tuul viib need kõik, tuuleõhk võtab nad ära. Kes aga otsib abi minu juurest, see pärib maa, omandab mu püha mäe.

¹⁴Nebo řečeno bude: Vyrovnejte, vyrovnejte, spravte cestu, odkliďte překážky z cesty lidu mého.

¹⁴On öeldud: 'Sillutage, sillutage, tehke tee valmis, koristage takistused mu rahva teelt!'

¹⁵Nebo takto dí ten důstojný a vyvýšený, kterýž u věčnosti přebývá, jehož jméno jest Svatý: Na výsosti a v místě svatém bydlím, ano i s tím, kterýž jest skroušeného a poníženého ducha přebývám, obživuje ducha ponížených, obživuje také srdce skroušených.

¹⁵Sest nõnda ütleb kõrge ja üllas, kes igavesti elab ja kelle nimi on püha: Ma elan kõrges ja pühas paigas ja rõhutute ning vaimult alandlike juures, et turgutada alandlike vaimu ja elustada rõhutute südameid.

¹⁶Nebuduť se zajisté na věky nesnadniti, aniž se budu věčně hněvati, neboť by duch před oblíčejem mým zmizel, i dchnutí, kteréž jsem já učinil.

¹⁶Sest mina ei riidle mitte igavesti ega ole jäädavalt vihane, muidu nõrkeksid mu palge ees nende vaim ja hinged, keda ma ise olen teinud.

¹⁷Pro nepravost lakomství jeho rozhněval jsem se, a ubil jsem jej; skryl jsem se a rozhněval proto, že odvrátiv se, odšel cestou srdce svého.

¹⁷Tema ahnuse süü pärast ma vihastasin, lõin teda, peitsin enese ja olin vihane, ent tema käis taganejana omaenese südame teed.

¹⁸Vidím cesty jeho, a však uzdravím jej; zprovodím jej, a jemu potěšení navrátím, i těm, kteříž kvílí s ním.

¹⁸Ma olen näinud tema teid, aga ma parandan ja juhatan teda; ja ma tasun temale troostiga ning pakun ta leinajaile huultevilja.

¹⁹Stvořím ovoce rtů, hojný pokoj, dalekému jako blízkému, praví Hospodin, a tak uzdravím jej.

¹⁹Rahu, rahu kaugel ja lähedal olijale, ütleb Issand, ja ma parandan teda.

²⁰Bezbožní pak budou jako moře zbouřené, když se spokojiti nemůže, a jehož vody vymítají nečistotu a bláto.

²⁰Aga õelad on otsekui mässav meri, mis ei saa rahuneda ja mille veed kobrutavad kõntsa ja muda.

²¹Nemajíť žádného pokoje, praví Bůh můj, bezbožní.

²¹Õelatel ei ole rahu, ütleb minu Jumal.