1Já jsem muž okoušející trápení od metly rozhněvání Božího.
1Mina olen mees, kes nägi viletsust tema nuhtluse nuudi all.
2Zahnal mne, a uvedl do tmy a ne k světlu.
2Ta ajas mind ja pani mind käima pimeduses, mitte valguses.
3Toliko proti mně se postavuje, a obrací ruku svou přes celý den.
3Tõesti, ta pööras oma käe minu vastu ja tõstab seda minu vastu iga päev.
4Uvedl sešlost na tělo mé a kůži mou, a polámal kosti mé.
4Ta kulutas mu liha ja naha, ta murdis mu luud.
5Zastavěl mne a obklíčil přeodpornou hořkostí.
5Ta ehitas mu vastu kindluse ja ümbritses mind kibeduse ning vaevaga.
6Postavil mne v tmavých místech jako ty, kteříž již dávno zemřeli.
6Ta pani mu istuma pimedusse nagu need, kes on ammu surnud.
7Ohradil mne, abych nevyšel; obtížil ocelivý řetěz můj.
7Ta tegi mu ümber müüri ja ma ei pääse välja, ta pani mind raskeisse ahelaisse.
8A jakžkoli volám a křičím, zacpává uši před mou modlitbou.
8Kuigi ma hüüan ja karjun appi, summutab tema mu palved.
9Ohradil cesty mé tesaným kamenem, a stezky mé zmátl.
9Ta tegi mu teele tahutud kividest müüri, rikkus mu teerajad.
10Jest nedvěd číhající na mne, lev v skrejších.
10Ta on mulle varitsevaks karuks, peidus olevaks lõviks.
11Cesty mé stočil, anobrž roztrhal mne, a na to mne přivedl, abych byl pustý.
11Ta paiskas segi mu teed, kiskus mind lõhki, tegi mu lagedaks.
12Natáhl lučiště své, a vystavil mne za cíl střelám.
12Ta tõmbas oma ammu vinna ja pani mind oma nooltele märgiks.
13Postřelil ledví má střelami toulu svého.
13Ta laskis oma nooled mu neerudesse.
14Jsem v posměchu se vším lidem svým, a písničkou jejich přes celý den.
14Ma olen kogu oma rahva naeruks, nende igapäevaseks pilkelauluks.
15Sytí mne hořkostmi, opojuje mne pelynkem.
15Ta toitis mind kibedate taimedega, jootis mind koirohuga.
16Nadto potřel o kameníčko zuby mé, vrazil mne do popela.
16Ta vajutas mu põrmu, laskis mu hambad kuluda sõmeras.
17Tak jsi vzdálil, ó Bože, duši mou od pokoje, až zapomínám na pohodlí,
17Jah, sina tõukasid mu hinge rahupõlvest välja, ma olen unustanud, mis on õnn.
18A říkám: Zahynulatě síla má i naděje má, kterouž jsem měl v Hospodinu.
18Ma ütlen: Kadunud on mu jõud ja mu lootus Issanda peale.
19A však duše má rozvažujíc trápení svá a pláč svůj, pelynek a žluč,
19Mõtle mu viletsusele ja kodutusele, koirohule ja mürgile!
20Rozvažujíc to ustavičně, ponižuje se ve mně.
20Sina küll mõtled sellele, et mu hing on rõhutud.
21A přivodě sobě to ku paměti, (naději mám),
21Seda võtan ma südamesse, sellepärast loodan ma veel:
22Že veliké jest milosrdenství Hospodinovo, když jsme do konce nevyhynuli. Nepřestávajíť zajisté slitování jeho,
22see on Issanda suur heldus, et me pole otsa saanud, sest tema halastused pole lõppenud:
23Ale nová jsou každého jitra; převeliká jest pravda tvá.
23need on igal hommikul uued - sinu ustavus on suur!
24Díl můj jest Hospodin, říká duše má; protož naději mám v něm.
24Issand on mu osa, ütleb mu hing, seepärast loodan ma tema peale.
25Dobrý jest Hospodin těm, jenž očekávají na něj, duši té, kteráž ho hledá.
25Issand on hea neile, kes teda ootavad, hingele, kes teda otsib.
26Dobré jest trpělivě očekávajícímu na spasení Hospodinovo.
26Hea on oodata kannatlikult Issanda päästet.
27Dobré jest muži tomu, kterýž by nosil jho od dětinství svého,
27Hea on mehele, kui ta kannab iket oma nooruses.
28Kterýž by pak byl opuštěn, trpělivě se má v tom, což na něj vloženo,
28Ta istugu üksi ja vakka, kui see on pandud ta peale!
29Dávaje do prachu ústa svá, až by se ukázala naděje,
29Ta pistku oma suu põrmu - võib-olla on veel lootust!
30Nastavuje líce tomu, kdož jej bije, a sytě se potupou.
30Ta andku oma põsk sellele, kes teda lööb, et ta oleks küllalt teotatud!
31Neboť nezamítá Pán na věčnost;
31Sest Issand ei tõuka ära igaveseks.
32Nýbrž ačkoli zarmucuje, však slitovává se podlé množství milosrdenství svého.
32Kui ta on kurvastanud, siis ta ka halastab oma suure helduse pärast.
33Netrápíť zajisté z srdce svého, aniž zarmucuje synů lidských.
33Sest ta ei alanda ega kurvasta inimlapsi mitte südamest.
34Aby kdo potíral nohama svýma všecky vězně v zemi,
34Kui jalge alla tallatakse kõik vangid maal,
35Aby nespravedlivě soudil muže před oblíčejem Nejvyššího,
35kui väänatakse mehe õigust Kõigekõrgema palge ees,
36Aby převracel člověka v při jeho, Pán nelibuje.
36kui inimesele tehakse ülekohut tema riiuasjas - kas Issand seda ei näe?
37Kdo jest, ješto když řekl, stalo se něco, a Pán nepřikázal?
37Kes ütleb, et midagi sünnib, ilma et Issand oleks seda käskinud?
38Z úst Nejvyššího zdali nepochází zlé i dobré?
38Eks tule Kõigekõrgema suust niihästi kuri kui hea?
39Proč by tedy sobě stýskal člověk živý, muž nad kázní za hříchy své?
39Miks inimesed elus nurisevad? Igaüks nurisegu omaenese patu pärast!
40Zpytujme raději a ohledujme cest našich, a navraťme se až k Hospodinu.
40Uurigem ja proovigem oma teid ja pöördugem tagasi Issanda juurde!
41Pozdvihujme srdcí i rukou svých k Bohu silnému v nebe.
41Tõstkem oma südamed ja käed Jumala poole taevas!
42Myť jsme se zpronevěřili, a zpurní jsme byli, protož ty neodpouštíš.
42Me oleme üleastujad ja vastuhakkajad, sina ei andnudki meile andeks.
43Obestřels se hněvem a stiháš nás, morduješ a nešanuješ.
43Sa oled peitunud vihasse, oled meid jälitanud, armuta surmanud.
44Obestřels se oblakem, aby nemohla proniknouti k tobě modlitba.
44Sa oled peitunud pilvesse, et palved ei pääseks läbi.
45Za smeti a povrhel položil jsi nás u prostřed národů těchto.
45Sa oled teinud meid pühkmeiks ja jätisteks rahvaste seas.
46Rozdírají na nás ústa svá všickni nepřátelé naši.
46Kõik meie vaenlased ajavad oma suu ammuli meie vastu.
47Strach a jáma potkala nás, zpuštění a setření.
47Meile on tulnud hirm ja haud, hävitus ja hukkumine.
48Potokové vod tekou z očí mých pro potření dcery lidu mého.
48Veeojad voolavad mu silmist mu rahva tütre hävingu pärast.
49Oči mé slzí bez přestání, proto že není žádného odtušení,
49Mu silmad voolavad lakkamatult, pisaratel ei ole pidamist,
50Ažby popatřil a shlédl Hospodin s nebe.
50kuni Issand vaatab taevast alla ja näeb.
51Oči mé rmoutí duši mou pro všecky dcery města mého.
51Mu silm teeb mu hingele valu kõigi mu linna tütarde pärast.
52Loviliť jsou mne ustavičně, jako ptáče, nepřátelé moji bez příčiny.
52Tõesti, nagu lindu küttisid mind need, kes põhjuseta on mu vaenlased.
53Uvrhli do jámy život můj, a přimetali mne kamením.
53Nad tahtsid mu elu kustutada kaevus ja pildusid mu peale kive.
54Rozvodnily se vody nad hlavou mou, řekl jsem: Jižtě po mně.
54Vesi tõusis mul üle pea, ma ütlesin: 'Nüüd olen kadunud!'
55Vzývám jméno tvé, ó Hospodine, z jámy nejhlubší.
55Ma hüüdsin su nime, Issand, sügavaimast kaevust.
56Hlas můj vyslýchával jsi; nezacpávejž ucha svého před vzdycháním mým a voláním mým.
56Sina kuulsid mu hüüdu: 'Ära peida oma kõrva mu appihüüde eest, et saaksin kergendust!'
57V ten den, v němž jsem tě vzýval, přicházeje, říkávals: Neboj se.
57Sa olid ligi, kui ma sind hüüdsin, sa ütlesid: 'Ära karda!'
58Pane, zasazuje se o při duše mé, vysvobozoval jsi život můj.
58Sina, Issand, seletad mu hinge riiuasja, sina lunastad mu elu.
59Vidíš, ó Hospodine, převrácenost, kteráž se mně děje, dopomoziž mi k spravedlnosti.
59Sina, Issand, näed mu rõhumist, mõista mulle õigust!
60Vidíš všecko vymstívání se jejich, všecky úklady jejich proti mně.
60Sina näed kogu nende kättemaksu, kõiki nende kavatsusi mu vastu.
61Slýcháš utrhání jejich, ó Hospodine, i všecky obmysly jejich proti mně,
61Sina kuuled nende laimamist, Issand, kõiki nende kavatsusi minu vastu.
62Řeči povstávajících proti mně, a přemyšlování jejich proti mně přes celý den.
62Mu vastaste huuled ja nende pomin on mu vastu iga päev.
63Pohleď, jak při sedání jejich i povstání jejich jsem písničkou jejich.
63Vaata, kas nad istuvad või tõusevad - mina olen nende pilkelaul.
64Dej jim odplatu, Hospodine, podlé díla rukou jejich.
64Maksa neile kätte, Issand, nende kätetööd mööda!
65Dej jim zatvrdilé srdce a prokletí své na ně.
65Anna neile paadunud süda, tulgu su sajatus nende peale!
66Stihej v prchlivosti, a vyhlaď je, ať nejsou pod nebem tvým.
66Aja neid taga raevus ja hävita nad Issanda taeva alt!