¹Srozuměv pak Joáb syn Sarvie, že by naklonilo se srdce královo k Absolonovi,

¹Joab pa, sin Zervijin, je zaznal, da se je srce kraljevo nagnilo k Absalomu.

²Poslav do Tekoa, a povolav odtud ženy moudré, řekl jí: Medle, udělej se, jako bys zámutek měla, a oblec se, prosím, v roucho smutku, a nepomazuj se olejem, ale buď jako žena již za mnoho dní zámutek mající nad mrtvým.

²In pošlje Joab v Tekoo ter da pripeljati odondod modro ženo in ji veli: Delaj se, prosim, žalujočo in obleci žalno obleko in ne pomaži se z oljem, temuč bodi kakor žena, ki je že dolgo časa žalovala po mrtvem.

³I půjdeš k králi a mluviti mu budeš vedlé řeči této. A naučil ji Joáb, co by měla mluviti.

³Potem pojdi h kralju ter govóri na ta način ž njim! In Joab jo je poučil, kaj naj govori.

⁴Protož mluvila žena ta Tekoitská králi, padši na tvář svou k zemi, a poklonu učinivši, řekla: Spomoz, ó králi.

⁴In ko žena iz Tekoe ogovori kralja, pade z obrazom na tla ter stori poklon in reče: Pomagaj mi, o kralj!

⁵I řekl jí král: Což jest tobě? Odpověděla ona: Zajisté žena vdova jsem, a umřel mi muž můj.

⁵In kralj jo vpraša: Kaj ti je? In odgovori: Resnično, vdova sem, ker moj mož je mrtev.

⁶Měla pak služebnice tvá dva syny, kteříž svadili se spolu na poli, a když nebyl, kdo by je rozvadil, udeřil jeden druhého a zabil ho.

⁶In dekla tvoja je imela dva sinova, in ta sta se med sabo sprla na polju, in ker ga ni bilo, ki bi bil branil, je udaril brat brata in ga ubil.

⁷Aj, teď povstala všecka rodina proti služebnici tvé, a řekli: Vydej toho, jenž zabil bratra svého, ať ho zabijeme za život bratra jeho, kteréhož zamordoval, nýbrž zahubíme i dědice. A tak uhasí jiskru mou, kteráž pozůstala, aby nezanechali muži mému jména a ostatku na zemi.

⁷In glej, vsa rodovina je vstala zoper deklo tvojo in pravijo: Daj sem tistega, ki je ubil brata svojega, da ga usmrtimo za dušo brata, ki ga je umoril, in uničimo tudi dediča! Tako hočejo ugasiti mojo iskro, ki je preostala, da ne ostane možu mojemu ne imena, ne potomca na zemlji.

⁸Tedy řekl král ženě: Navrať se do domu svého, a jáť poručím o tobě.

⁸Kralj pa veli ženi: Pojdi domov, in zapovem zate!

⁹I odpověděla žena Tekoitská králi: Nechť jest, pane můj králi, na mne ta nepravost, a na dům otce mého, král pak a stolice jeho ať jest bez viny.

⁹A žena iz Tekoe reče kralju: Gospod moj, kralj, na meni bodi ta pregreha in na mojega očeta hiši, kralj pa in prestol njegov bodi nedolžen!

¹⁰Řekl také král: Bude-li kdo mluviti co proti tobě, přiveď ho ke mně, a nedotkneť se tebe více.

¹⁰In kralj reče: Kdorkoli govori kaj zoper tebe, tega pripelji k meni, in ne sme se te več dotekniti.

¹¹Tedy ona řekla: Rozpoměň se, prosím, králi, na Hospodina Boha svého, aby se nerozmnožili mstitelé krve k zhoubě a nezahladili syna mého. I odpověděl: Živť jest Hospodin, žeť nespadne vlas syna tvého na zemi.

¹¹Ona reče: Naj se kralj spomni, prosim, GOSPODA, Boga svojega, da ne napravi krvni maščevalec še več pogube in ne iztrebijo sina mojega. On veli: Kakor res GOSPOD živi, še las ne pade sinu tvojemu na zemljo!

¹²K tomu řekla žena: Nechť promluví, prosím, služebnice tvá pánu svému králi slovo. Kterýžto odpověděl: Mluv.

¹²Nato reče žena: Pove naj, prosim, dekla tvoja besedo gospodu svojemu, kralju. On veli: Govóri!

¹³I řekla žena: Proč jsi tedy myslil podobnou věc proti lidu Božímu? Nebo mluví král řeč tuto jako ten, kterýž sebe vinného činí, poněvadž nechce zase povolati vyhnaného svého.

¹³In žena reče: Zakaj si kaj takega mislil zoper ljudstvo Božje? Kajti s tem, kar je kralj rekel, se je sam obdolžil, ker noče kralj pripeljati domov izgnanca svojega.

¹⁴Všickniť jsme zajisté nepochybně smrtelní a jako vody, kteréž rozlity jsouce po zemi, zase sebrány býti nemohou, aniž se Bůh na něčí osobu ohlédá; ovšemť i myšlení svá vynesl, aby vyhnaného nevyháněl od sebe.

¹⁴Zakaj gotovo umremo vsi in smo kakor voda, razlita po zemlji, ki se ne more več zbrati; tudi Bog ne jemlje življenja, ampak snuje načrte, da ne ostane tisti, ki je izgnan, izgnan od njega.

¹⁵Nyní pak, že jsem přišla ku pánu svému králi mluviti řeči tyto, příčina jest, že mne strašil lid. Protož řekla služebnice tvá: Budu nyní mluviti králi, snad naplní král žádost služebnice své.

¹⁵Da sem pa prišla govorit to gospodu svojemu, kralju, zgodilo se je, ker me je ljudstvo strašilo; in dekla tvoja je mislila: Govorila bom vsaj s kraljem, morebiti izpolni kralj prošnjo svoje dekle.

¹⁶Neboť vyslyší král a vysvobodí služebnici svou z ruky muže, chtějícího vyhladiti mne i syna mého spolu z dědictví Božího.

¹⁶Kajti kralj usliši deklo svojo, da me otme iz roke moža, ki hoče zatreti mene in sina mojega z menoj iz dediščine Božje.

¹⁷Řekla také služebnice tvá: Vždyť mi bude slovo pána mého krále k odtušení; (nebo jako anděl Boží, tak jest pán můj král, když slyší dobré aneb zlé), a Hospodin Bůh tvůj bude s tebou.

¹⁷Zato si je rekla dekla tvoja: Beseda gospoda mojega, kralja, mi bodi v pomirjenje; zakaj kakor angel Božji je gospod moj, kralj, da razpozna dobro in hudo. In GOSPOD Bog tvoj bodi s teboj.

¹⁸A odpovídaje král, řekl ženě: Medle, netaj přede mnou toho, nač se já tebe vzeptám. I řekla žena: Mluv, prosím, pane můj králi.

¹⁸Tedaj odgovori kralj in reče ženi: Ne taji mi, prosim, kar te bom vprašal. In žena reče: Govori naj, prosim, gospod moj, kralj.

¹⁹Tedy řekl král: Není-liž Joáb jednatel všeho tohoto? I odpověděla žena a řekla: Jako jest živa duše tvá, pane můj králi, žeť se nelze uchýliti na pravo aneb na levo ode všeho toho, což mluvil pán můj král; nebo služebník tvůj Joáb, onť jest mi rozkázal, a on naučil služebnici tvou všechněm slovům těmto,

¹⁹Kralj pa vpraša: Ni li roka Joabova s teboj v vsem tem? In žena odgovori ter reče: Kakor res živi duša tvoja, gospod moj, kralj, ni ga človeka ne na desnici, ne na levici razen onega, ki ga je imenoval gospod moj, kralj: zakaj hlapec tvoj Joab mi je zapovedal in je položil vse te besede v usta dekle tvoje.

²⁰A abych tak příkladně vedla řeč tuto, způsobil to služebník tvůj Joáb. Ale pán můj moudrý jest jako anděl Boží, věda, což se koli děje na zemi.

²⁰Da se obrne lice te stvari, je hlapec tvoj Joab storil to; a gospod moj je moder, kakor je modrost angela Božjega, da zna za vse, kar se godi na zemlji.

²¹A protož řekl král Joábovi: Aj, již jsem to učinil. Jdiž tedy, přiveď mládence Absolona.

²¹In kralj veli Joabu: Glej torej, storil sem to reč; zato pojdi in pripelji mladeniča Absaloma nazaj!

²²I padl Joáb na tvář svou k zemi, a pokloniv se, poděkoval králi, a řekl Joáb: Dnes jest poznal služebník tvůj, že jsem nalezl milost před očima tvýma, pane můj králi, poněvadž jest král naplnil žádost služebníka svého.

²²In Joab pade z obrazom na tla in stori poklon in blagoslovi kralja in reče: Danes je spoznal hlapec tvoj, da sem našel milost v tvojih očeh, gospod moj, kralj, v tem, da je kralj izpolnil prošnjo hlapca svojega.

²³Tedy vstav Joáb, odšel do Gessur, a přivedl Absolona do Jeruzaléma.

²³In vstane Joab in odide v Gesur in pripelje Absaloma v Jeruzalem.

²⁴I řekl král: Nechť se navrátí do domu svého, ale tváři mé ať nevidí. A tak navrátil se Absolon do domu svého, ale tváři královské neviděl.

²⁴Kralj pa veli: Naj krene v hišo svojo, a mojega obličja naj ne vidi! In Absalom je krenil v hišo svojo, a kraljevega obličja ni videl.

²⁵Nebylo pak žádného muže tak krásného jako Absolon ve všem Izraeli, aby takovou chválu měl. Od paty nohy jeho až do vrchu hlavy jeho nebylo na něm poškvrny.

²⁵V vsem Izraelu pa ga ni bilo moža, ki bi se smel hvaliti zaradi lepote kakor Absalom: od stopala do temena ni bilo hibe na njem.

²⁶A když střihával vlasy hlavy své, (měl pak obyčej každého roku je střihati, protože jej obtěžovaly, i střihával je), tedy vážíval vlasy hlavy své, a bývalo jich dvě stě lotů váhy obecné.

²⁶In kadar si je dal striči glavo (to se je zgodilo vsako leto; ker so mu bili lasje pretežki, so jo morali striči), so tehtali lasje njegove glave dvesto seklov, po kraljevi tehtnici.

²⁷Zrodili se pak Absolonovi tři synové a jedna dcera, jejíž jméno bylo Támar, kteráž byla žena vzezření krásného.

²⁷In Absalomu so se rodili trije sinovi in ena hči, po imenu Tamara: ta je bila žena lepe postave.

²⁸I byl Absolon v Jeruzalémě dvě létě, a tváři královské neviděl.

²⁸In Absalom je prebival v Jeruzalemu dve celi leti in ni videl kraljevega obličja.

²⁹A protož poslal Absolon k Joábovi, chtěje ho poslati k králi. Kterýžto nechtěl přijíti k němu. I poslal ještě podruhé, a nechtěl přijíti.

²⁹Tedaj pošlje Absalom po Joaba, da bi ga poslal h kralju, a ni hotel priti k njemu; in pošlje še enkrat, a ni hotel priti.

³⁰Tedy řekl služebníkům svým: Shlédněte dědinu Joábovu vedlé pole mého, kdežto má ječmen; jděte a spalte jej. I zapálili služebníci Absolonovi dědinu tu.

³⁰Zatorej reče hlapcem svojim: Glejte, Joabova njiva je poleg moje in raste ječmen na njej: pojdite in jo zažgite. In Absalomovi hlapci so požgali njivo.

³¹A vstav Joáb, přišel k Absolonovi do domu jeho, a řekl jemu: Proč jsou služebníci tvoji zapálili dědinu mou?

³¹Nato vstane Joab in pride na dom k Absalomu ter mu reče: Zakaj so požgali hlapci tvoji mojo njivo?

³²Odpověděl Absolon Joábovi: Aj, poslal jsem k tobě, řka: Přiď sem, a pošli tě k králi, abys řekl jemu: I proč jsem přišel z Gessur? Lépe mi bylo ještě tam zůstati. Protož nyní nechať uzřím tvář královu. Pakliť jest na mně nepravost, nechť mne rozkáže zabiti.

³²In Absalom odgovori Joabu: Glej, poslal sem k tebi, veleč: Pridi sem, da te pošljem h kralju sporočit: Čemu sem prišel iz Gesurja? Bolje bi mi bilo, da bi bil še tam. Zdaj torej poskrbi, da vidim obličje kraljevo; ako je pa krivica na meni, naj me umori!Joab torej stopi h kralju in mu to pove. In ko ga pokliče, pride Absalom h kralju in se mu pokloni z obrazom do tal, in kralj poljubi Absaloma.

³³Tedy přišel Joáb k králi a oznámil to jemu. I povolal Absolona. Kterýž přišed k králi, poklonil se na tvář svou až k zemi před ním. I políbil král Absolona.

³³Joab torej stopi h kralju in mu to pove. In ko ga pokliče, pride Absalom h kralju in se mu pokloni z obrazom do tal, in kralj poljubi Absaloma.