¹Všeliká věc má jistý čas, a každé předsevzetí pod nebem svou chvíli.

¹Vse ima svoj določeni čas in vsako početje pod nebom svojo dobo.

²Jest čas rození i čas umírání, čas sázení a čas vykopání, což vsazeno bývá;

²Je čas rojenja in je čas smrti; je čas, da se sadi, in čas, da se vsajeno izruje;

³Čas mordování a čas hojení, čas boření a čas stavení;

³je čas morjenja in čas ozdravljanja, čas podiranja in čas zidanja,

⁴Čas pláče a čas smíchu, čas smutku a čas proskakování;

⁴čas jokanja in čas smejanja, čas žalovanja in čas plesanja,

⁵Čas rozmítání kamení a čas shromažďování kamení, čas objímání a čas vzdálení se od objímání;

⁵čas razmetavanja kamenov in čas zbiranja kamenov, čas objemanja in čas, zdrževati se objemanja,

⁶Čas hledání a čas ztracení, čas chování a čas zavržení;

⁶čas iskanja in čas izgubljanja, čas spravljanja in čas zametanja,

⁷Čas roztrhování a čas sšívání, čas mlčení a čas mluvení;

⁷čas, da se raztrga, in čas, da se sešije, čas molčanja in čas govorjenja,

⁸Čas milování a čas nenávidění, čas boje a čas pokoje.

⁸čas ljubezni in čas sovraštva, čas vojne in čas miru.

⁹Co tedy má ten, kdo práci vede, z toho, o čemž pracuje?

⁹Kaj ima koristi, kdor karkoli dela, od tega, s čimer se trudi?

¹⁰Viděl jsem zaměstknání, kteréž dal Bůh synům lidským, aby se jím trápili.

¹⁰Videl sem trudno opravilo, ki ga je Bog dal otrokom človeškim, da se ž njim ukvarjajo.

¹¹Sám všecko činí ušlechtile časem svým, nýbrž i žádost světa dal v srdce jejich, aby nestihal člověk díla toho, kteréž dělá Bůh, ani počátku ani konce.

¹¹On je vse storil, da je lepo ob svojem času; tudi večnost jim je položil v srce, samo da ne more človek doumeti dela, ki ga je Bog napravil, od začetka do konca.

¹²Odtud seznávám, že nic lepšího nemají, než aby se veselili, a činili dobře v životě svém,

¹²Spoznal sem, da ni nič boljšega med njimi, nego da se veselé in delajo dobro v življenju svojem;

¹³Ač i to, když všeliký člověk jí a pije, a užívá dobrých věcí ze všelijaké práce své, jest dar Boží.

¹³pa tudi, ko človek jé in pije in uživa dobro pri vsem trudu svojem, da je to vsakemu dar Božji.

¹⁴Znám, že cožkoli činí Bůh, to trvá na věky; nemůže se k tomu nic přidati, ani od toho co odjíti. A činí to Bůh, aby se báli oblíčeje jeho.

¹⁴Spoznal sem, da bode vse, kar Bog dela, za večno: nič se temu ne more prideti, nič od tega vzeti; in Bog je to storil, da se ga boje.

¹⁵To, což bylo, i nyní jest, a což bude, již bylo; nebo Bůh obnovuje to, což pominulo.

¹⁵Kar je, je bilo že preje, in kar bode, je bilo zdavnaj, in Bog gleda, da pride na svetlo, kar je minilo.

¹⁶Přesto viděl jsem ještě pod sluncem na místě soudu bezbožnost, a na místě spravedlnosti nespravedlnost.

¹⁶Dalje sem videl pod solncem: na mestu sodbe je bila nepravda in na mestu pravičnosti je bila brezbožnost.

¹⁷I řekl jsem v srdci svém: Budeť Bůh spravedlivého i bezbožného souditi; nebo tam bude čas každému předsevzetí i každému skutku.

¹⁷Rekel sem v srcu svojem: Bog bo sodil pravičnega in brezbožnega, zakaj on je določil čas vsakemu počenjanju in vsakemu delu.

¹⁸Řekl jsem v srdci svém o způsobu synů lidských, že jim ukázal Bůh, aby viděli, že jsou podobni hovadům.

¹⁸Rekel sem v srcu svojem: Zaradi otrok človeških se tako godi, da jih Bog izkusi in da vidijo, da sami ob sebi so kakor živina.

¹⁹Případnost synů lidských a případnost hovad jest případnost jednostejná. Jakož umírá ono, tak umírá i on, a dýchání jednostejné všickni mají, aniž co napřed má člověk před hovadem; nebo všecko jest marnost.

¹⁹Kajti kar se naključi otrokom človeškim in kar se naključi živalim, je ista naključba: kakor te umrjo, umrjo tudi oni, in enak dih imajo vsi, in človek nima prednosti proti živini; zakaj vse je ničemurnost.

²⁰Obé to jde k místu jednomu; obé jest z prachu, obé také zase navracuje se do prachu.

²⁰Vse gre na eno mesto; vse je postalo iz prahu in vse se vrača zopet v prah.

²¹Kdo to zná, že duch synů lidských vstupuje zhůru, a duch hovadí že sstupuje pod zemi?

²¹Kdo pozna dih otrok človeških, če gre navzgor, in dih živine, če gre navzdol k zemlji?Tako sem videl, da ni nič boljšega, nego da se človek veseli del svojih, zakaj to je delež njegov. Kajti kdo ga privede nazaj, da bi videl, kaj bode za njim?

²²Protož spatřil jsem, že nic není lepšího, než veseliti se člověku v skutcích svých, poněvadž to jest podíl jeho. Nebo kdo jej k tomu přivede, aby poznati mohl to, což jest budoucího po něm?

²²Tako sem videl, da ni nič boljšega, nego da se človek veseli del svojih, zakaj to je delež njegov. Kajti kdo ga privede nazaj, da bi videl, kaj bode za njim?