¹Ó bys protrhl nebesa a sstoupil, aby se od přítomnosti tvé hory rozplynouti musily,

¹O da bi predrl nebesa in prišel doli, da bi se od obličja tvojega raztopile gore

²(Jako od rozníceného ohně rozpouštějícího voda vře), abys v známost uvedl jméno své nepřátelům svým, a aby se před tváří tvou národové třásli;

²(kakor ogenj požiga protje in voda vre od ognja), da oznaniš ime svoje nasprotnikom svojim, da bi strepetali narodi pred obličjem tvojim,

³Jako když jsi činil hrozné věci, jichž jsme se nenadáli, sstoupil jsi, před oblíčejem tvým hory se rozplývaly;

³s tem, da delaš strahovite reči, ki jih nismo pričakovali; o da stopiš doli, da bi se od obličja tvojega raztopile gore!

⁴Čehož se od věků neslýchalo, a ušima nepochopilo, oko nevídalo Boha kromě tebe, aby tak činil tomu, kterýž naň očekává.

⁴Zakaj od veka se ni slišalo, nikdar niso čula ušesa, tudi oko ni videlo Boga razen tebe, ki bi toliko delal za njega, ki ga čaka.

⁵Vyšel jsi vstříc tomu, kdož ochotně činí spravedlnost, a na cestách tvých na tě se rozpomínali. Aj, ty rozhněvals se, proto že jsme hřešili na nich ustavičně, a však zachováni budeme,

⁵Naproti prihajaš njemu, ki se veseli pravičnosti in ji streže, njim, ki se spominjajo tebe na potih svojih. Glej, ti si se srdil, in mi smo grešili; v tem smo že dolgo časa, bomo li rešeni?

⁶Ačkoli jsme jako nečistý my všickni, a jako roucho ohyzdné všecky spravedlnosti naše. Pročež pršíme jako list my všickni, a nepravosti naše jako vítr zachvacují nás.

⁶In vsi vkup smo postali kakor neznažnik in vse pravičnosti naše so kakor umazana cunja; in venemo kakor listje, kolikorkoli nas je in krivice naše nas odnašajo kakor veter.

⁷Nadto není žádného, ješto by vzýval jméno tvé, a probudil se k tomu, aby se chopil tebe, aspoň když jsi skryl tvář svou před námi, a způsobil to, abychom mizeli pro nepravosti naše.

⁷In ni ga, ki bi klical ime tvoje, ki bi se zbudil, da se poprime tebe; kajti skril si obličje svoje pred nami in nas izročil oblasti krivic naših.

⁸Ale již, ó Hospodine, ty jsi otec náš, my hlina, ty pak učinitel náš, a tak jsme všickni dílo ruky tvé.

⁸Ali sedaj, o GOSPOD, ti si oče naš; mi smo glina, ti pa si nam lončar, in vsi smo tvoje roke delo.

⁹Nehněvejž se tak velmi, Hospodine, aniž se na věky rozpomínej na nepravost. Ó vzhlédniž, prosíme, všickni my lid tvůj jsme.

⁹Ne togóti se, o GOSPOD, presilno in ne spominjaj se vekomaj krivice! Glej, ozri se na nas, prosimo, mi vsi smo ljudstvo tvoje.

¹⁰Města svatosti tvé obrácena jsou v poušť, Sion v poušť, i Jeruzalém v pustinu obrácen.

¹⁰Mesta svetosti tvoje so puščava, Sion je puščava, Jeruzalem je pustinja.

¹¹Dům svatosti naší a okrasy naší, v kterémž tě chválívali otcové naši, ohněm zkažen, a cožkoli jsme měli nejvzácnějšího, jest popléněno.

¹¹Sveta in prekrasna hiša naša, ki so te v njej hvalili očetje naši, je požgana z ognjem in vse, kar nam je bilo dragoceno, je v razvalinah.Hočeš li, o GOSPOD, ob toliki revi v sebi zadržavati usmiljenje, boš li molčal in nas tepel presilno?

¹²I zdaliž pro ty věci, Hospodine, se zdržíš? Mlčeti a nás tak velmi trápiti budeš?

¹²Hočeš li, o GOSPOD, ob toliki revi v sebi zadržavati usmiljenje, boš li molčal in nas tepel presilno?