¹Koguja, Taaveti poja, Jeruusalemma kuninga sõnad.

¹Slova kazatele syna Davidova, krále v Jeruzalémě.

²'Tühisuste tühisus,' ütleb Koguja, 'tühisuste tühisus, kõik on tühine!'

²Marnost nad marnostmi, řekl kazatel, marnost nad marnostmi, a všecko marnost.

³Mis kasu on inimesel kogu oma vaevast, millega ta ennast vaevab päikese all?

³Jaký užitek má člověk ze všelijaké práce své, kterouž vede pod sluncem?

⁴Rahvapõlv läheb ja rahvapõlv tuleb, aga maa püsib igavesti.

⁴Věk pomíjí, a jiný věk nastává, ačkoli země na věky trvá.

⁵Ja päike tõuseb ja päike loojub ning läheb tagasi oma paika, kust ta jälle tõuseb.

⁵Vychází slunce, i zapadá slunce, a k místu svému chvátá, kdež vychází.

⁶Tuul puhub lõuna poole ja keerutab põhja poole; keereldes, keerutades puhub tuul ja alustab taas oma ringkäiku.

⁶Jde ku poledni, a obrací se na půlnoci, sem i tam se toče, chodí vítr, a okolky svými navracuje se vítr.

⁷Kõik jõed voolavad merre, aga meri ei saa täis; paika, kuhu jõed on voolanud, sinna voolavad need üha.

⁷Všecky řeky jdou do moře, a však se moře nepřeplňuje; do místa, do něhož tekou řeky, navracují se, aby zase odtud vycházely.

⁸Kõigist asjust, mis väsitavad, ei suuda ükski rääkida: silm ei küllastu nägemast ja kõrv ei täitu kuulmast.

⁸Všecky věci jsou plné zaneprázdnění, aniž může člověk vymluviti; nenasytí se oko hleděním, aniž se naplní ucho slyšením.

⁹Mis on olnud, see saab olema, ja mis on tehtud, seda tehakse veel - ei ole midagi uut päikese all.

⁹Což bylo, jest to, což býti má; a což se nyní děje, jest to, což se díti bude; aniž jest co nového pod sluncem.

¹⁰Või on midagi, mille kohta võiks öelda: Vaata, see on uus? Kindlasti oli see olemas juba muistsetel aegadel, mis on olnud enne meid.

¹⁰Jest-liž jaká věc, o níž by říci mohl: Pohleď, toť jest cosi nového? Ano již to bylo před věky, kteříž byli před námi.

¹¹Ei ole vaid mälestust endisist asjust ja nõnda ei ole ka mälestust tulevasist asjust neil, kes saavad olema veelgi hiljem.

¹¹Není paměti prvních věcí, aniž také potomních, kteréž budou, památka zůstane u těch, jenž potom nastanou.

¹²Mina, Koguja, olin Iisraeli kuningas Jeruusalemmas.

¹²Já kazatel byl jsem králem nad Izraelem v Jeruzalémě,

¹³Ma pühendasin oma südame teadlikult otsima ja uurima kõike, mis taeva all sünnib: see on õnnetu ülesanne, mille Jumal on andnud inimlastele nende vaevamiseks.

¹³A přiložil jsem mysl svou k tomu, jak bych vyhledati a vystihnouti mohl rozumností svou všecko to, což se děje pod nebem. (Takové bídné zaměstknání dal Bůh synům lidským, aby se jím bědovali.)

¹⁴Ma nägin igasugu tegusid, mis päikese all tehakse, ja vaata, see kõik on tühi töö ja vaimunärimine.

¹⁴Viděl jsem všecky skutky, dějící se pod sluncem, a aj, všecko jest marnost a trápení ducha.

¹⁵Kõverat ei saa teha sirgeks ega loendada seda, mida pole.

¹⁵Což křivého jest, nemůže se zpřímiti, a nedostatkové nemohou sečteni býti.

¹⁶Ma mõtlesin oma südames ja ütlesin: Mina, vaata, olen hankinud suure tarkuse ja olen ületanud kõik need, kes enne mind on valitsenud Jeruusalemma üle, ja mu süda on näinud palju tarkust ja teadmisi.

¹⁶Protož tak jsem myslil v srdci svém, řka: Aj, já zvelebil jsem a rozšířil moudrost nade všecky, kteříž byli přede mnou v Jeruzalémě, a srdce mé dosáhlo množství moudrosti a umění.

¹⁷Ja ma pühendasin oma südame tarkuse mõistmisele, ka meeletuse ja sõgeduse mõistmisele: ma mõistsin, et ka see oli vaimunärimine.

¹⁷I přiložil jsem mysl svou, abych poznal moudrost a umění, nemoudrost i bláznovství, ale shledal jsem, že i to jest trápení ducha.

¹⁸Sest kus on palju tarkust, seal on palju meelehärmi, ja kes lisab teadmisi, see lisab valu.

¹⁸Nebo kde jest mnoho moudrosti, tu mnoho hněvu; a kdož rozmnožuje umění, rozmnožuje bolest.