¹Prohvet Habakuki nähtud ennustus:

¹Břímě, kteréž u vidění viděl Abakuk prorok.

²'Kui kaua, Issand, pean ma appi hüüdma, ilma et sa kuuleksid? Või sulle kisendama vägivalla pärast, ilma et sa aitaksid?

²Až dokud, ó Hospodine, křičeti budu, a nevyslyšíš? Volati budu k tobě pro nátisk, a nespomůžeš?

³Miks sa lased mind näha nurjatust ja vaatad ise seda õnnetust pealt? Hävitus ja vägivald on mu ees - on tulnud riid ja tõusnud tüli.

³Proč dopouštíš, abych hleděti musil na nepravost, a na bezpráví se dívati, též na zhoubu a na nátisk proti mně? A vždy jest, kdož svár a různici vzbuzuje.

⁴Seepärast on Seadus jõuetu ja õigus ei tule iial esile. Sest õel piirab õiget - nõnda tekib väänatud õigus.

⁴Odkudž se děje opuštění zákona, a nedochází nikdá soud. Nebo bezbožný obkličuje spravedlivého, pročež vychází soud převrácený.

⁵Vaadake ringi paganate seas ja pange tähele, imestage ja hämmastuge! Sest teie päevil tehakse tegu, mida te ei usuks, kui sellest jutustataks.

⁵Pohleďte na národy a popatřte, nýbrž s velikým podivením se užasněte, proto že dělám dílo ve dnech vašich, o němž když vypravováno bude, neuvěříte.

⁶Sest vaata, ma lasen tõusta kaldealased, kibeda ja tormaka rahva, kes käib maa laiuti läbi, et vallutada eluasemeid, mis pole tema omad.

⁶Nebo aj, já vzbudím Kaldejské, národ lítý a rychlý, kterýž zjezdí všecku širokost země, aby dědičně opanoval příbytky jiných,

⁷Ta on kardetav ja julm, temast enesest tuleb ta õigus ja vägi.

⁷Strašlivý a hrozný, od něhož soud jeho i vyvýšenost jeho vyjde.

⁸Tema hobused on kiiremad kui pantrid, metsikumad kui hundid õhtul. Tema ratsud trambivad - kaugelt tulevad ta ratsanikud, lendavad nagu saagile sööstvad kotkad.

⁸Koni jeho rychlejší budou než rysové, a lítější nad vlky večerní; veliké množství bude jezdců jeho, kteřížto jezdci jeho zdaleka přijedou, a přiletí jako orlice, kteráž chvátá na pastvu.

⁹Kõik nad tulevad tegema vägivalda; nende näod vaatavad otse ette ja nad koguvad vange nagu liiva.

⁹Každý z nich k utiskování přijde, obrátíce tváři své k východu, když seberou jako písek zajaté.

¹⁰Nad pilkavad kuningaid ja aukandjad on neile naerualuseks. Nad naeravad iga kindlust, kuhjavad kokku mulda ja vallutavad selle.

¹⁰Tentýž i králům se posmívati bude, a knížata smích jemu budou; tentýž každé pevnosti smáti se bude, a zdělaje náspy, dobude jí.

¹¹Siis nad tormavad kui tuul ja tõttavad edasi. Nad teevad omaenese jõu enestele jumalaks.

¹¹Tehdy promění se duch jeho, a přestoupí i zaviní, mysle, že ta moc jeho boha jeho jest.

¹²Eks ole sina, Issand, muistsest ajast mu püha Jumal? Ära lase meil surra! Issand! Sina oled nad pannud meie üle kohut mõistma, sina, kalju, oled määranud nad meile nuhtlejaiks.

¹²Hospodine Bože můj, Svatý můj, zdaliž ty nejsi od věčnosti? Myť nezemřeme. Hospodine, k soudu postavil jsi jej, ty, ó skálo, k trestání nastrojil jsi ho.

¹³Sinu silmad on liiga puhtad selleks, et näha kurja, ja sina ei või vaadata õnnetust. Mispärast sa vaatad uskmatute peale, vaikid, kui õel neelab selle, kes on temast õigem,

¹³Čistéť jsou tvé oči, tak že na zlé věci hleděti, a na bezpráví se dívati nemůžeš. Pročež přehlídati máš nešlechetníkům a mlčeti, poněvadž bezbožník sehlcuje spravedlivějšího, než sám jest.

¹⁴teed inimesed mere kalade sarnaseks, otsekui roomajaiks, kellel pole valitsejat?

¹⁴A zanechávati lidí jako ryb mořských, jako zeměplazu, kterýž nemá pána?

¹⁵Need kõik tõmbavad nad õngega üles, veavad oma noota ja koguvad võrku; seepärast nad rõõmustavad ja hõiskavad.

¹⁵Všecky napořád udicí vytahuje, zatahuje je sítí svou, a zahrnuje je nevodem svým, protož veselí se a pléše.

¹⁶Seepärast ohverdavad nad oma noodale ja suitsutavad võrgule, sest nende abil on nende saak rasvane ja roog rammus.

¹⁶Protož síti své obětuje, a kadí nevodu svému; nebo skrze ně ztučněl díl jeho, a strava jeho zlepšena.

¹⁷Kas nad võivad nõnda lõpmatult tühjendada oma noota, rahvaid armuta tappes?

¹⁷S tím-liž se vším předce zatahovati má sít svou, a ustavičně národy mordovati bez lítosti?