¹Oh, et sa ometi käristaksid taevad lõhki ja tuleksid alla, et mäed kõiguksid su ees - otsekui tuli põletaks risu või tuli paneks vee keema -, et su nimi saaks tuntuks su vaenlastele, et rahvad väriseksid su ees,

¹Ó bys protrhl nebesa a sstoupil, aby se od přítomnosti tvé hory rozplynouti musily,

²kui sa teed kardetavaid tegusid üle meie ootuse, tuled alla, mäed kõiguvad su ees - sellest ei ole kuuldud muistsest ajast.

²(Jako od rozníceného ohně rozpouštějícího voda vře), abys v známost uvedl jméno své nepřátelům svým, a aby se před tváří tvou národové třásli;

³Ükski kõrv ei ole kuulnud, ükski silm ei ole näinud muud Jumalat peale sinu, kes tema ootajale seesugust võiks teha.

³Jako když jsi činil hrozné věci, jichž jsme se nenadáli, sstoupil jsi, před oblíčejem tvým hory se rozplývaly;

⁴Oh, et sa tuleksid vastu sellele, kes rõõmsasti teeb õigust, neile, kes mõtlevad sinu teedele! Vaata, sina vihastasid, et me tegime patutegusid; neis me oleme olnud kaua ja kas me pääseme?

⁴Čehož se od věků neslýchalo, a ušima nepochopilo, oko nevídalo Boha kromě tebe, aby tak činil tomu, kterýž naň očekává.

⁵Me kõik oleme saanud rüvedaks ja kõik meie õigused on määrdunud riide sarnased; me kõik oleme närtsinud nagu lehed ja meie süü kannab meid ära otsekui tuul.

⁵Vyšel jsi vstříc tomu, kdož ochotně činí spravedlnost, a na cestách tvých na tě se rozpomínali. Aj, ty rozhněvals se, proto že jsme hřešili na nich ustavičně, a však zachováni budeme,

⁶Ei ole ühtegi, kes hüüaks appi sinu nime, kes ennast õhutaks sinust kinni haarama; sest sina oled peitnud oma palge meie eest ja oled lasknud meid hääbuda meie süütegude tõttu.

⁶Ačkoli jsme jako nečistý my všickni, a jako roucho ohyzdné všecky spravedlnosti naše. Pročež pršíme jako list my všickni, a nepravosti naše jako vítr zachvacují nás.

⁷Nüüd aga, Issand, oled sina meie isa. Meie oleme savi ja sina vormid meid, me kõik oleme sinu kätetöö.

⁷Nadto není žádného, ješto by vzýval jméno tvé, a probudil se k tomu, aby se chopil tebe, aspoň když jsi skryl tvář svou před námi, a způsobil to, abychom mizeli pro nepravosti naše.

⁸Issand! Ära vihasta üleliia ja ära meenuta ülekohut lõpmata: näe, vaata ometi - me kõik oleme ju sinu rahvas!

⁸Ale již, ó Hospodine, ty jsi otec náš, my hlina, ty pak učinitel náš, a tak jsme všickni dílo ruky tvé.

⁹Su pühad linnad on saanud kõrbeks, Siion on saanud kõrbeks, Jeruusalemm kõnnumaaks.

⁹Nehněvejž se tak velmi, Hospodine, aniž se na věky rozpomínej na nepravost. Ó vzhlédniž, prosíme, všickni my lid tvůj jsme.

¹⁰Meie püha ja ilus koda, kus meie vanemad sind ülistasid, on saanud tuleroaks, ja varemeis on kõik, mis oli meile kallis.

¹⁰Města svatosti tvé obrácena jsou v poušť, Sion v poušť, i Jeruzalém v pustinu obrácen.

¹¹Kas sa selle juures, Issand, tahad ennast veel tagasi hoida, vaikida ja meid üliväga alandada?

¹¹Dům svatosti naší a okrasy naší, v kterémž tě chválívali otcové naši, ohněm zkažen, a cožkoli jsme měli nejvzácnějšího, jest popléněno.

¹²I zdaliž pro ty věci, Hospodine, se zdržíš? Mlčeti a nás tak velmi trápiti budeš?