¹Ja Issand ütles mulle: Isegi kui Mooses ja Saamuel seisaksid minu ees, ei oleks mu hing siiski mitte selle rahva poolt. Aja nad minu eest, et nad läheksid ära.

¹Tedy řekl Hospodin ke mně: Byť se postavil Mojžíš i Samuel před oblíčejem mým, nikoli srdce nemohu míti k lidu tomuto. Pusť je ode mne, a nechť jdou pryč.

²Ja kui nad sinult küsivad: 'Kuhu me peame minema?', siis vasta neile: Issand ütleb nõnda: Kes surma, see surma, kes mõõga ette, see mõõga ette, kes nälja kätte, see nälja kätte, kes vangi, see vangi.

²A řeknou-liť: Kam bychom šli? tedy díš jim: Takto praví Hospodin: Kdo k smrti, na smrt, a kdo k meči, pod meč, a kdo k hladu, k hladu, a kdo k zajetí, do zajetí.

³Ja ma panen neile peale nelja liiki nuhtlusi, ütleb Issand: mõõga tapma, koerad lohistama, taeva linnud ja maa loomad sööma ja hävitama.

³Představím zajisté jim to čtvero, dí Hospodin: Meč k zmordování, a psy, aby je rozsmýkali, a ptactvo nebeské i zvěř zemskou, aby je sežrala a zkazila.

⁴Ja ma panen nad hirmutuseks kõigile kuningriikidele maa peal Juuda kuninga Manasse, Hiskija poja pärast, selle pärast, mis ta Jeruusalemmas tegi.

⁴A musejí se smýkati po všech královstvích země příčinou Manassesa syna Ezechiášova, krále Judského, pro ty věci, kteréž páchal v Jeruzalémě.

⁵Sest kes annaks sulle armu, Jeruusalemm, või kes trööstiks sind? Või kes küll põikaks kõrvale, et küsida su käekäigu järele?

⁵Nebo kdo by se slitoval nad tebou, Jeruzaléme? A kdo by tě politoval? Aneb kdo by přišel, aby se zeptal, jakť se vede?

⁶Sina oled mu hüljanud, ütleb Issand, ja oled taganenud; seepärast ma sirutan oma käe su vastu ja hävitan sinu, ma olen tüdinud järele andmast.

⁶Tys opustil mne, dí Hospodin, odšels nazpět; protož vztáhnu ruku svou na tebe, abych tě zkazil. Ustal jsem, želeje.

⁷Mina viskan neid visklabidaga maa väravais; mina teen lastetuks, mina hukkan oma rahva, kui nad ei pöördu oma teedelt.

⁷Protož přetříbím je věječkou skrze brány země této, na sirobu přivedu a zkazím lid svůj, nebo se od cest svých nenavracují.

⁸Mul on siis nende lesknaisi rohkem kui liiva mere ääres; mina toon noorukite ema kallale päise päeva ajal rüüstaja, paiskan äkitselt ta peale ärevust ja hirmu.

⁸Větší bude počet vdov jeho než písku mořského. Přivedu na ně, na matky, na mládence zhoubce i v poledne; způsobím to, aby náhle připadli na to město, i budou zděšeni.

⁹See, kes sünnitas seitse, närbub, vaagub hinge; tema päike loojub, kui alles on päev, ta häbeneb ja jääb häbisse. Ja mis neist üle jääb, selle ma annan mõõga kätte, nende vaenlaste ees, ütleb Issand.

⁹Zemdlí i ta, kteráž rodívala po sedmerém; vypustí duši svou, zapadne jí slunce ještě ve dne, hanbiti a styděti se bude. Ostatek pak jich vydám pod meč před oblíčejem nepřátel jejich, dí Hospodin.

¹⁰'Häda mulle, ema, et sa sünnitasid minu, riiaka ja tülika mehe kogu maale! Ei ole ma võlausaldaja ega võlgnik, ometi sajatavad mind kõik.

¹⁰Běda mně, matko má, že jsi mne porodila, muže sváru a muže různice vší zemi. Nepůjčoval jsem jim, aniž mi oni půjčovali, a každý mi zlořečí.

¹¹Issand ütles: Küll ma vabastan su hea jaoks, küll ma panen vaenlase anuma sind õnnetuse ajal ja häda ajal.'

¹¹I řekl Hospodin: Zdaliž tobě, kterýž pozůstaneš, nebude dobře? Zdaliž nebudu tvým zástupcím u nepřítele v čas trápení a v čas ssoužení?

¹²'Kas murdub raud, põhjamaine raud ja vask?

¹²Zdaliž železo poláme půlnoční železo a ocel?

¹³Sinu varanduse ja tagavarad annan ma ilma hinnata saagiks kõigi su pattude pärast ja kõigis su paigus.

¹³Jmění tvé, ó Judo, i poklady tvé vydám v rozchvátání darmo, po všech končinách tvých, a to pro všelijaké hříchy tvé.

¹⁴Ma panen sind teenima su vaenlasi maal, mida sa ei tunne, sest mu vihatuli on süttinud - see põleb teie kohal.'

¹⁴A způsobím to, že musíš jíti s nepřátely svými do země cizí, když oheň zanícený v prchlivosti mé na vás pálati bude.

¹⁵'Sina tead seda. Issand, pea mind meeles ja kanna hoolt minu eest, tasu kätte minu eest mu tagakiusajaile! Oma suures kannatlikkuses ära võta mind ära, mõtle, et ma sinu pärast kannan teotust!

¹⁵Ty znáš mne, Hospodine, rozpomeň se na mne, a navštěv mne, a pomsti mne nad těmi, kteříž dotírají na mne. Shovívaje jim, nezachvacuj mne; věz, že snáším pro tebe pohanění.

¹⁶Kui leidus su sõnu, siis ma neelasin neid ja su sõna oli mulle lustiks ja südamerõõmuks, sest mulle on pandud sinu nimi, Issand, vägede Jumal.

¹⁶Když se naskytly řeči tvé, snědl jsem je, a měl jsem slovo tvé za radost a potěšení srdce svého, poněvadž jsi ty mne povolal sám, ó Hospodine Bože zástupů.

¹⁷Ei ole ma istunud naerjate killas ega ole ma ilutsenud; sinu käe pärast olen ma istunud üksinda, sest sa oled mu täitnud oma sajatusega.

¹⁷Nesedám v radě posměvačů, aniž pléši; pro přísnost tvou samotný sedám, nebo prchlivostí naplnils mne.

¹⁸Mispärast on mu valu nii püsiv ja mu haav ravimatu? See ei taha paraneda. Oh häda! Sa oled mulle nagu kahanev oja, nagu vesi, mis ei jää püsima.'

¹⁸Proč má býti bolest má věčná, a rána má smrtelná, kteráž se nechce zhojiti? Proč mi býti máš naprosto jako oklamavatelný, jako vody nestálé?

¹⁹Selle peale ütleb Issand nõnda: 'Kui sa pöördud, siis ma lasen sind jälle seista mu palge ees. Ja kui sa lahutad väärtusliku tühisest, siis sa oled otsekui minu suu. Nemad pöörduvad siis sinu poole, aga sina ei pöördu nende poole.

¹⁹Protož takto praví Hospodin: Jestliže se obrátíš, také tě zase obrátím, abys stál před oblíčejem mým; oddělíš-li věc drahou od ničemné, jako ústa má budeš. Nechť se oni obrátí k tobě, ty pak neobracej se k nim.

²⁰Ja mina teen sind kindlaks vaskmüüriks selle rahva vastu; kui nad võitlevad sinu vastu, siis nad ei võida sind, sest mina olen sinuga, et sind aidata ja päästa, ütleb Issand.

²⁰Nebo jsem tě postavil proti lidu tomuto jako zed měděnou pevnou. Kteříž bojovati budou proti tobě, ale neodolají tobě; nebo já jsem s tebou, abych tě vysvobozoval a vytrhoval, dí Hospodin.

²¹Ja ma päästan sind kurjade käest ning lunastan vägivallavalitsejate pihust.'

²¹Vytrhnu tě zajisté z rukou nešlechetníků, a vykoupím tě z ruky násilníků.