¹Põgenege Jeruusalemmast, Benjamini lapsed! Puhuge sarve Tekoas ja pange tähis Beet-Keremisse, sest põhja poolt paistab õnnetus ja suur häving!

¹Shromažďte se, synové Beniaminovi, z prostředku Jeruzaléma, a v Tekoa trubte trubou, a nad Betkarem vyzdvihněte korouhev; nebo viděti zlé od půlnoci, a potření veliké.

²Kena ja helliku olen ma hävitanud - Siioni tütre.

²Panně krásné a rozkošné připodobnil jsem byl dceru Sionskou.

³Tema juurde tulevad karjased oma karjadega ja löövad telgid üles tema ümber, nad karjatavad igaüks oma osa peal.

³Ale přitáhnou k ní pastýři s stády svými, rozbijí proti ní stany vůkol, spase každý místo své.

⁴'Pühitsegem sõda tema vastu! Tõuskem ja mingem üles keskpäeva ajal!' 'Häda meile, sest päev veereb ja õhtuvarjud pikenevad!'

⁴Vyzdvihněte proti ní válku, vstaňte a přitrhněme o poledni. Běda nám, že pomíjí den, že se roztáhli stínové večerní.

⁵'Tõuskem ja mingem üles öösel ning hävitagem tema paleed!'

⁵Vstaňte a přitrhněme v noci, a zkazme paláce její.

⁶Sest vägede Issand ütleb nõnda: Raiuge puid ja kuhjake piiramisvall Jeruusalemma vastu! See on linn, mida tuleb karistada, sest tema sees valitseb vägivald.

⁶Takto zajisté praví Hospodin zástupů: Nasekejte dříví, a zdělejte proti Jeruzalému náspy. Toť jest to město, kteréž navštíveno býti musí; což ho koli, jen nátisk jest u prostřed něho.

⁷Otsekui kaev hoiab värske oma vee, nii hoiab Jeruusalemm värske oma kurjuse; tema sees kuulukse ülekohtust ja rüüstamisest, minu palge ees on aina valu ja piin.

⁷Jakož studnice vypryšťuje vodu svou, tak ono vypryšťuje zlost svou. Nátisk a zhoubu slyšeti v něm před oblíčejem mým ustavičně, bolest i bití.

⁸Lase ennast hoiatada, Jeruusalemm, et mu hing ei võõrduks sinust, et ma ei teeks sind lagedaks, maaks, kus ei elata.

⁸Usmysl sobě, ó Jeruzaléme, aby se neodloučila duše má od tebe, abych tě neobrátil v pustinu, v zemi nebydlitelnou.

⁹Nõnda ütleb vägede Issand: Iisraeli jääki nopitakse otsekui viinapuu järelnoppimist. Siruta oma käsi võrsete kohale otsekui viinamarjakorjaja.

⁹Takto praví Hospodin zástupů: Jistě paběrovati budou jako vinný kmen ostatek Izraele, říkajíce: Sahej rukou svou jako ten,kterýž víno zbírá do putny.

¹⁰Kellele ma peaksin rääkima ja kinnitama, et nad kuuleksid? Vaata, nende kõrvadel on eesnahk, nad ei saa kuulda. Vaata, Issanda sõna on neile teotuseks, see ei kõlba neile.

¹⁰Komuž mluviti budu, a kým osvědčovati, aby slyšeli? Aj, neobřezané jsou uši jejich, tak že nemohou pozorovati; aj, slovo Hospodinovo mají v posměchu, a nemají líbosti v něm.

¹¹Mina olen täis Issanda viha, ma ei suuda seda peatada. Vala see laste peale tänaval, samuti noorukite jõugu peale; sest kinni võetakse nii mehed kui naised, nii vanad kui raugad.

¹¹Protož plný jsem prchlivosti Hospodinovy, ustal jsem, drže ji v sobě. Vylita bude i na maličké vně, spolu i na shromáždění mládenců, ovšem pak muž s ženou jat bude, stařec s kmetem.

¹²Ja nende kojad antakse teistele koos põldude ja naistega; sest ma sirutan oma käe maa elanike vastu, ütleb Issand.

¹²A dostanou se domové jejich jiným, též pole i ženy, když vztáhnu ruku svou na obyvatele této země, dí Hospodin.

¹³Sest pisemast suuremani ahnitseb igaüks neist omakasu, ja prohvetist preestrini petavad kõik.

¹³Od nejmenšího zajisté z nich, až do největšího z nich, všickni napořád vydali se v lakomství, anobrž od proroka až do kněze všickni napořád provodí faleš.

¹⁴Ja mu rahva vigastust ravivad nad pinnapealselt, öeldes: 'Rahu, rahu!', kuigi rahu ei ole.

¹⁴A hojí potření dcery lidu mého povrchu, říkajíce: Pokoj, pokoj, ješto není žádného pokoje.

¹⁵Kas nad häbenevad, et nad on teinud jäledust? Ei, nad ei häbene sugugi ega tunne piinlikkust. Seepärast nad langevad langejate hulgas; oma karistusajal nad komistavad, ütleb Issand.

¹⁵Styděli-liž se pak co proto, že ohavnost páchali? Aniž se lid co styděl, aniž jich proroci k zahanbení přivesti uměli. Protož padnou mezi padajícími; v čas, v němž je navštívím, klesnou, praví Hospodin.

¹⁶Nõnda ütles Issand: Seisatage teedel ja vaadake, küsige muistsete radade kohta, missugune on hea tee, ja käige sellel, siis leiate oma hingele hingamispaiga. Aga nemad ütlesid: 'Seda me ei tee!'

¹⁶Když takto říkával Hospodin: Zastavte se na cestách, a pohleďte, a vyptejte se na stezky staré, která jest cesta dobrá, i choďte po ní, a naleznete odpočinutí duši své, tedy říkávali: Nebudeme choditi.

¹⁷Ma seadsin vahimehed teie üle: 'Kuulake sarvehäält!' Aga nemad vastasid: 'Me ei kuula!'

¹⁷Když jsem pak ustanovil nad vámi strážné, řka: Mějtež pozor na zvuk trouby, tedy říkávali: Nebudeme pozorovati.

¹⁸Seepärast kuulge, rahvad, ja mõista, kogudus, mis nendega juhtub!

¹⁸Protož slyšte, ó národové, a poznej, ó shromáždění, co se děje mezi nimi.

¹⁹Kuule, maa! Vaata, ma saadan õnnetuse sellele rahvale, nende mõtete vilja; sest nad ei pannud tähele mu sõnu ja põlgasid mu Seadust.

¹⁹Slyš, ó země: Aj, já uvedu zlé na lid tento, ovoce myšlení jejich, proto že nepozorují slov mých, ani zákona mého, ale jím pohrdají.

²⁰Milleks mulle viiruk, mis tuleb Seebast, ja head kalmused kaugelt maalt? Teie põletusohvrid ei ole mulle meelepärased ja teie tapaohvrid ei kõlba mulle.

²⁰K čemuž mi kadidlo z Sáby přichází, a vonná třtina výborná z země daleké? Zápalů vašich nelibuji sobě, aniž oběti vaše jsou mi příjemné.

²¹Seepärast ütleb Issand nõnda: Vaata, ma panen komistuskive sellele rahvale, ja nad komistavad nende otsa, isad ja pojad üheskoos, naaber hukkub koos naabriga.

²¹Protož takto praví Hospodin: Aj, já nakladu lidu tomuto úrazů, a zurážejí se o ně otcové, tolikéž i synové, soused i bližní jeho, a zahynou.

²²Nõnda ütleb Issand: Vaata, üks rahvas tuleb põhjamaalt, suur rahvas hakkab liikuma maa viimastest äärtest.

²²Takto praví Hospodin: Aj, lid přitáhne z země půlnoční, a národ veliký povstane od končin země.

²³Nad hoiavad käes ambu ja oda, nad on julmad ega tunne halastust; nende kisa on nagu mere kohin ja nad ratsutavad hobuste seljas; nad on varustatud nagu sõdurid tapluseks sinu vastu, Siioni tütar.

²³Lučiště i kopí pochytí, každý ukrutný bude, a neslitují se. Hlas jejich jako moře zvučeti bude, a na koních jezditi budou, zšikovaní jako muž k boji, proti tobě, ó dcero Sionská.

²⁴Me oleme kuulnud neist sõnumeid, meie käed on lõtvunud; meid haarab ahastus nagu sünnitajat valu.

²⁴Jakž uslyšíme pověst o něm, opadnou ruce naše; ssoužení zachvátí nás, a bolest jako rodičku.

²⁵Ärge minge väljale, ärge käige teed, sest seal on vaenlase mõõk - hirm on igal pool!

²⁵Nevycházejte na pole, a na cestu nechoďte; nebo meč nepřítele a strach jest vůkol.

²⁶Mu rahva tütar! Rõivastu kotiriidesse ja püherda tuhas, leina nagu ainsat poega, tõsta kibedat kaebust, sest äkitselt tuleb hävitaja meile kallale.

²⁶Ó dcero lidu mého, přepaš se žíní, a válej se v popele. Vydej se v kvílení, jako po synu jednorozeném, v kvílení přehořké; nebo náhle přitáhne zhoubce na nás.

²⁷Ma olen sinu pannud oma rahva proovijaks, kindlustatud linnaks, et sa õpiksid tundma ja katsuksid järele nende teed.

²⁷Dal jsem tě za věži v lidu tvém, a za baštu, abys spatřoval a zkušoval cesty jejich.

²⁸Nad kõik on läinud väga ülekäte, laimu levitajad; nad on vask ja raud, nad kõik on hävitajad.

²⁸Všickni jsou z zarputilých nejzarputilejší, chodí jako utrhač, jsou ocel a železo, všickni napořád zhoubcové jsou.

²⁹Lõõts ähib, tina läks tules vedelaks, aga kõik sulatamine oli asjata - kurjad ei eraldunud.

²⁹Prahnou měchy, od ohně mizí olovo, nadarmo ustavičně přepaluje zlatník; nebo zlé věci nemohou býti odděleny.

³⁰Neid hüütakse põlatud hõbedaks, sest Issand on nad põlanud.'

³⁰Stříbrem falešným nazovou je, nebo Hospodin zavrhl je.