¹Potom otevřev Job ústa svá, zlořečil dni svému.

¹Napokon otvori Job usta i prokle dan svoj;

²Nebo mluvě Job, řekl:

²poče svoju besjedu i reče:

³Ó by byl zahynul ten den, v němž jsem se naroditi měl, i noc, v níž bylo řečeno: Počat jest pacholík.

³"O, ne bilo dana kad sam se rodio i noći što javi: 'Začeo se dječak!'

⁴Ten den ó by byl obrácen v temnost, aby ho byl nevyhledával Bůh shůry, a nebyl osvícen světlem.

⁴U crnu tminu dan taj nek se prometne! S visina se njega Bog ne spominjao, svjetlost sunčeva ne svijetlila mu više!

⁵Ó by jej byly zachvátily tmy a stín smrti, a aby jej byla přikvačila mračna, a předěsila horkost denní.

⁵Mrak i sjena smrtna o nj se otimali, posvema ga tmina gusta prekrila, pomrčine dnevne stravom ga morile!

⁶Ó by noc tu mrákota byla opanovala, aby nebyla připojena ke dnům roku, a v počet měsíců nepřišla.

⁶O, da bi ga tama svega presvojila, nek' se ne dodaje danima godine, nek' ne ulazi u brojenje mjeseci!

⁷Ó by noc ta byla osaměla, a zpěvu aby nebylo v ní.

⁷A noć ona bila žalosna dovijeka, ne čulo se u njoj radosno klicanje!

⁸Ó by jí byli zlořečili ti, kteříž proklínají den, hotovi jsouce vzbuditi velryba.

⁸Prokleli je oni štono dan proklinju i Levijatana probudit' su kadri!

⁹Ó by se byly hvězdy zatměly v soumraku jejím, a očekávajíc světla, aby ho nebyla dočekala, ani spatřila záře jitřní.

⁹Pomrčale zvijezde njezina svanuća, zaludu se ona vidjelu nadala, i zorinih vjeđa ne gledala nigda!

¹⁰Nebo nezavřela dveří života mého, ani skryla trápení od očí mých.

¹⁰Što mi od utrobe ne zatvori vrata da sakrije muku od mojih očiju!

¹¹Proč jsem neumřel v matce, aneb vyšed z života, proč jsem nezahynul?

¹¹Što nisam mrtav od krila materina, što ne izdahnuh izlazeć' iz utrobe?

¹²Proč jsem vzat byl na klín, a proč jsem prsí požíval?

¹²Čemu su me dva koljena prihvatila i dojke dvije da me nejaka podoje?

¹³Nebo bych nyní ležel a odpočíval, spal bych a měl bych pokoj,

¹³U miru bih vječnom počivao sada, spavao bih, pokoj svoj bih uživao

¹⁴S králi a radami země, kteříž sobě vzdělávali místa pustá,

¹⁴s kraljevima i savjetnicima zemlje koji su sebi pogradili grobnice,

¹⁵Aneb s knížaty, kteříž měli zlato, a domy své naplňovali stříbrem.

¹⁵ili s knezovima, zlatom bogatima, što su kuće svoje srebrom napunili.

¹⁶Aneb jako nedochůdče nezřetelné proč jsem nebyl, a jako nemluvňátka, kteráž světla neviděla?

¹⁶Ne bih bio - k'o nedonošče zakopano, k'o novorođenče što svjetla ne vidje.

¹⁷Tamť bezbožní přestávají bouřiti, a tamť odpočívají ti, jenž v práci ustali.

¹⁷Zlikovci se više ne obijeste ondje, iznemogli tamo nalaze počinka.

¹⁸Také i vězňové pokoj mají, a neslyší více hlasu násilníka.

¹⁸Sužnjeve na miru tamo ostavljaju: ne slušaju više poviku stražara.

¹⁹Malý i veliký tam jsou rovni sobě, a služebník jest prost pána svého.

¹⁹Malen ondje leži zajedno s velikim, rob je slobodan od gospodara svoga.

²⁰Proč Bůh dává světlo zbědovanému a život těm, kteříž jsou ducha truchlivého?

²⁰Čemu darovati svjetlo nesretniku i život ljudima zagorčene duše

²¹Kteříž očekávají smrti, a není jí, ačkoli jí hledají pilněji než skrytých pokladů?

²¹koji smrt ištu, a ona ne dolazi, i kao za blagom za njome kopaju?

²²Kteříž by se veselili s plésáním a radovali, když by nalezli hrob?

²²Grobnom bi se humku oni radovali, klicali od sreće kad bi grob svoj našli.

²³Člověku, jehož cesta skryta jest, a jehož Bůh přistřel?

²³Što će to čovjeku kom je put sakriven, koga je Bog sa svih strana zapriječio?

²⁴Nebo před pokrmem mým vzdychání mé přichází, a rozchází se jako voda řvání mé.

²⁴Zato videć' hranu, uzdahnuti moram, k'o voda se moji razlijevaju krici.

²⁵To zajisté, čehož jsem se lekal, stalo se mi, a čehož jsem se obával, přišlo na mne.

²⁵Obistinjuje se moje strahovanje, snalazi me, evo, čega god se bojah.

²⁶Neměl jsem pokoje, aniž jsem se ubezpečil, ani odpočíval, až i přišlo pokušení toto.

²⁶Pokoja ni mira meni više nema, u mukama mojim nikad mi počinka."