¹Jemuž odpovídaje Elifaz Temanský, řekl:

¹Tad prozbori Elifaz Temanac i reče:

²Počneme-li mluviti s tebou, neponeseš-liž toho těžce? Ale kdož by se zdržeti mohl, aby neměl mluviti?

²"Možeš li podnijeti da ti progovorim? Ali tko se može uzdržat' od riječi!

³Aj, učívals mnohé, a rukou opuštěných jsi posiloval.

³Eto, mnoge ljude ti si poučio, okrijepio si iznemogle mišice;

⁴Padajícího pozdvihovals řečmi svými, a kolena zemdlená jsi zmocňoval.

⁴riječju svojom klonule si pridizao, ojačavao si koljena klecava.

⁵Nyní pak, jakž toto přišlo na tebe, těžce to neseš, a jakž tě dotklo, předěšen jsi.

⁵A kad tebe stiže, klonuo si duhom, na tebe kad pade, čitav si se smeo!

⁶Nebylo-liž náboženství tvé nadějí tvou, a upřímost cest tvých očekáváním tvým?

⁶Zar pobožnost tvoja nadu ti ne daje, neporočnost tvoja životu ufanje?

⁷Rozpomeň se, prosím, kdo jest kdy nevinný zahynul? Aneb kde upřímí vyhlazeni jsou?

⁷TÓa sjeti se: nevin - propade li kada? Kada su zatrti bili pravednici?

⁸Jakož jsem já vídal ty, kteříž orali nepravost, a rozsívali převrácenost, že ji i žali.

⁸Iz iskustva zborim: nesrećom tko ore i nevolju sije, nju će i požeti.

⁹Od dchnutí Božího hynou, a duchem prchlivosti jeho v nic obracíni bývají.

⁹Od daha Božjega oni pogibaju, na gnjevni mu disaj nestaju sa zemlje.

¹⁰Řvání lva a hlas lvice a zubové mladých lvíčat setříni bývají.

¹⁰Rika lavlja, urlik leopardov krše se k'o zubi u lavića.

¹¹Hyne lev, že nemá loupeže, a lvíčata mladá rozptýlena bývají.

¹¹Lav ugiba jer mu nesta plijena, rasuli se mladi lavičini.

¹²Nebo i tajně doneslo se mne slovo, a pochopilo ucho mé něco maličko toho.

¹²Tajna riječ se meni objavila, šapat njen je uho moje čulo.

¹³V přemyšlováních z vidění nočních, když připadá tvrdý sen na lidi,

¹³Noću, kada snovi duh obuzmu i san dubok kad na ljude pada,

¹⁴Strach připadl na mne a lekání, kteréž předěsilo všecky kosti mé.

¹⁴strah i trepet mene su svladali, kosti moje žestoko se stresle.

¹⁵Duch zajisté před tváří mou šel, tak že vlasové vstávali na těle mém.

¹⁵Dah mi neki preko lica prođe, digoše se dlake na mom tijelu.

¹⁶Zastavil se, ale neznal jsem tváři jeho; tvárnost jen byla před očima mýma. Mezi tím mlče, slyšel jsem hlas:

¹⁶Stajao je netko - lica mu ne poznah - ali likom bješe pred očima mojim. Posvuda tišina; uto začuh šapat:

¹⁷Zdaliž může člověk spravedlivějším býti než Bůh, aneb muž čistším nad toho, kterýž ho učinil?

¹⁷'Zar je smrtnik koji pred Bogom pravedan? Zar je čovjek čist pred svojim Stvoriteljem?

¹⁸Ano mezi služebníky jeho není dokonalosti, a při andělích svých zanechal nedostatku.

¹⁸Ni slugama svojim više ne vjeruje, i anđele svoje za grijeh okrivljuje -

¹⁹Čím více při těch, kteříž bydlejí v domích hliněných, jejichž základ jest na prachu, a setříni bývají snáze než mol.

¹⁹kako ne bi onda goste stanova glinenih kojima je temelj u prahu zemaljskom. Gle, kao moljce njih sveudilj satiru:

²⁰Od jitra až do večera stíráni bývají, a kdož toho nerozvažují, na věky zahynou.

²⁰od jutra do mraka u prah pretvore, nestaju zasvagda - nitko i ne vidi.

²¹Zdaliž nepomíjí sláva jejich s nimi? Umírají, ale ne v moudrosti.

²¹Iščupan je kolčić njihova šatora, pogibaju skoro, mudrost ne spoznavši.'