1Odpověděv pak Job, řekl:
1Job progovori i reče:
2I ovšem vím, žeť tak jest; nebo jak by mohl člověk spravedliv býti před Bohem silným?
2"Zaista, dobro ja znadem da je tako: kako da pred Bogom čovjek ima pravo?
3A chtěl-li by se hádati s ním, nemohl by jemu odpovědíti ani na jedno z tisíce slov.
3Ako bi se tkogod htio prÓeti s njime, odvratio mu ne bi ni jednom od tisuću.
4Moudrého jest srdce a silný v moci. Kdo zatvrdiv se proti němu, pokoje užil?
4Srcem on je mudar, a snagom svesilan, i tko bi se njemu nekažnjeno opro?
5On přenáší hory, než kdo shlédne, a podvrací je v prchlivosti své.
5On brda premješta, a ona to ne znaju, u jarosti svojoj on ih preokreće.
6On pohybuje zemí z místa jejího, tak že se třesou sloupové její.
6Pokreće on zemlju sa njezina mjesta, iz temelja njene potresa stupove.
7On když zapovídá slunci, nevychází, a hvězdy zapečeťuje.
7Kad zaprijeti suncu, ono se ne rađa, on pečatom svojim i zvijezde pečati.
8On roztahuje nebe sám, a šlapá po vlnách mořských.
8Jedini on je nebesa razapeo i pučinom morskom samo on hodao.
9On učinil Arktura, Oriona, Kuřátka a hvězdy skryté na poledne.
9Stvorio je Medvjede i Oriona, Vlašiće i zvijezđa na južnome nebu.
10On činí věci veliké, a to nevystižitelné a divné, jimž není počtu.
10Tvorac on je djela silnih, nepojmljivih čudesa koja se izbrojit' ne mogu.
11Ano jde-li mimo mne, tedy nevidím; ovšem když pomíjí, neznamenám ho.
11Ide pored mene, a ja ga ne vidim; evo, on prolazi - ja ga ne opažam.
12Tolikéž jestliže co uchvátí, kdo mu to rozkáže navrátiti? Kdo dí jemu: Co činíš?
12Ugrabi li što, tko će mu to priječit, i tko ga pitat smije: 'Što si učinio?'
13Nezdržel-li by Bůh hněvu svého, klesli by před ním spolu spuntovaní, jakkoli mocní.
13Bog silni srdžbu svoju ne opoziva: pred njim poniču saveznici Rahaba.
14Jakž bych já tedy jemu odpovídati, a jaká slova svá proti němu vyhledati mohl?
14Pa kako onda da njemu odgovorim, koju riječ da protiv njega izaberem?
15Kterémuž, bych i spravedliv byl, nebudu odpovídati, ale před soudcím svým pokořiti se budu.
15I da sam u pravu, odvratio ne bih, u suca svojega milost bih molio.
16Ač bych pak i volal, a on mi se ozval, neuvěřím, aby vyslyšel hlas můj,
16A kad bi se na zov moj i odazvao, vjerovao ne bih da on glas moj sluša.
17Poněvadž vichřicí setřel mne, rozmnožil rány mé bez příčiny.
17Jer, za dlaku jednu on mene satire, bez razloga moje rane umnožava.
18Aniž mi dá oddechnouti, ale sytí mne hořkostmi.
18Ni časa jednoga predahnut' mi ne da, nego mene svakom gorčinom napaja!
19Obrátil-li bych se k moci, aj, onť jest nejsilnější; pakli k soudu, kdo mi rok složí?
19Ako je na snagu - tÓa on je najjači! Ako je na pravdu - tko će njega na sud?
20Jestliže se za spravedlivého stavěti budu, ústa má potupí mne; pakli za upřímého, převráceného mne býti ukáží.
20Da sam i prav, usta bi me osudila, da sam i nevin, zlim bi me proglasila.
21Jsem-li upřímý, nebudu věděti toho; nenáviděti budu života svého.
21A jesam li nevin? Ni sam ne znam više, moj je život meni sasvim omrzao!
22Jediná jest věc, pročež jsem to mluvil, že upřímého jako bezbožného on zahlazuje.
22Jer, to je svejedno; i zato ja kažem: nevina i grešnika on dokončava.
23Jestliže bičem náhle usmrcuje, zkušování nevinných se posmívá;
23I bič smrtni kad bi odjednom ubijo ... ali on se ruga nevolji nevinih.
24Země dána bývá v ruku bezbožného, tvář soudců jejich zakrývá: jestliže ne on, kdož jiný jest?
24U zemlji predanoj u šake zlikovaca, on oči sucima njezinim zastire. Ako on to nije, tko je drugi onda?
25Dnové pak moji rychlejší byli nežli posel; utekli, aniž viděli dobrých věcí.
25Od skoroteče su brži moji dani, bježe daleko, nigdje dobra ne videć.'
26Pominuli jako prudké lodí, jako orlice letící na pastvu.
26K'o čamci od rogoza hitro promiču, k'o orao na plijen kada se zaleti.
27Dím-li: Zapomenu se na své naříkání, zanechám horlení svého, a posilím se:
27Kažem li: zaboravit ću jadikovku, razvedrit ću lice i veseo biti,
28Lekám se všech bolestí svých, vida, že mne jich nezprostíš.
28od mojih me muka groza obuzima, jer znadem da me ti ne držiš nevinim.
29Jestli jsem bezbožný, pročež bych nadarmo pracoval?
29Ako li sam grešan, tÓa čemu onda da zalud mučim sebe.
30Ano bych se i umyl vodou sněžnou, a očistil mýdlem ruce své,
30Kad bih i sniježnicom sebe ja isprao, kad bih i lugom ruke svoje umio,
31Tedy v jámě pohřížíš mne, tak že se ode mne zprzní i to roucho mé.
31u veću bi me nečist opet gurnuo, i moje bi me se gnušale haljine!
32Nebo Bůh není člověkem jako já, jemuž bych odpovídati mohl, a abychom vešli spolu v soud.
32Nije čovjek k'o ja da se s njime pravdam i na sud da idem s njim se parničiti.
33Aniž máme prostředníka mezi sebou, kterýž by rozhodl nás oba.
33Niti kakva suca ima među nama da ruke svoje stavi na nas dvojicu,
34Kdyby odjal ode mne prut svůj, a strach jeho aby mne nekormoutil,
34da šibu njegovu od mene odmakne, da užas njegov mene više ne plaši!
35Tehdáž bych mluvil, a nebál bych se, poněvadž není toho tak při mně.
35Govorit ću ipak bez ikakva straha, jer ja nisam takav u svojim očima!