¹Člověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.

¹Inimesel, naisest sündinul, on lühikesed elupäevad ja palju tüli.

²Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.

²Ta tõuseb nagu lilleke ja ta lõigatakse ära, ta põgeneb nagu vari ega jää püsima.

³A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.

³Ometi pead sa seesugust silmas ja viid mind enesega kohtu ette.

⁴Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.

⁴Kes võib roojasest teha puhta? Mitte keegi!

⁵Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:

⁵Kuna tema elupäevad on määratud ja tema kuude arv on sinu käes - sa oled pannud piiri, millest ta ei saa üle minna -,

⁶Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.

⁶siis pööra oma pilk tema pealt ära ja jäta ta rahule, seni kui ta päevilisena oma päevast rõõmu tunneb!

⁷O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,

⁷Sest puulgi on lootus: kui ta maha raiutakse, siis ta võrsub taas ja tal pole võsudest puudu.

⁸By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:

⁸Kuigi ta juur maa sees kõduneb ja känd mullas sureb,

⁹Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.

⁹hakkab ta veehõngust haljendama ja võsusid ajama otsekui istik.

¹⁰Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?

¹⁰Aga kui mees sureb ja kaob, kui inimene hinge heidab - kus on ta siis?

¹¹Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:

¹¹Vesi voolab järvest ja jõgi taheneb ning kuivab,

¹²Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.

¹²nõnda heidab inimene magama ega tõuse enam. Enne kui taevaid pole enam, nad ei ärka, neid ei äratata unest.

¹³Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne.

¹³Oh, et sa varjaksid mind surmavallas, peidaksid, kuni su viha möödub; et sa määraksid mulle aja ja siis peaksid mind meeles.

¹⁴Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.

¹⁴Kui mees sureb, kas ta ärkab jälle ellu? Ma ootaksin kogu oma sundaja, kuni mu vabastus tuleb.

¹⁵Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,

¹⁵Sa hüüaksid ja ma vastaksin sulle, sa igatseksid oma kätetööd.

¹⁶Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,

¹⁶Nüüd loed sa aga mu samme, ei lähe mööda mu patust.

¹⁷Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.

¹⁷Mu üleastumine on pitseriga suletud kukrusse ja sa katad kinni mu süü.

¹⁸Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,

¹⁸Aga variseb ju ka mägi ja kalju nihkub paigast,

¹⁹Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.

¹⁹vesi kulutab kive, vihmavaling uhub maamulla - nõnda hävitad sina inimese lootuse.

²⁰Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.

²⁰Sina alistad tema igaveseks ja ta peab minema, muudad ta näo ja saadad ta ära.

²¹Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.

²¹Kas ta lapsi austatakse - tema ei saa seda teada, või kas neid põlatakse - tema seda ei märka.

²²Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.

²²Tema tunneb valu ainult omaenese ihus ja leina omaenese hinges.'