¹Potom otevřev Job ústa svá, zlořečil dni svému.

¹Seejärel avas Iiob suu ja needis oma sündimispäeva.

²Nebo mluvě Job, řekl:

²Ja Iiob hakkas rääkima ning ütles:

³Ó by byl zahynul ten den, v němž jsem se naroditi měl, i noc, v níž bylo řečeno: Počat jest pacholík.

³'Kadugu see päev, mil ma sündisin, ja see öö, mil öeldi: 'Poeglaps on eostunud!'

⁴Ten den ó by byl obrácen v temnost, aby ho byl nevyhledával Bůh shůry, a nebyl osvícen světlem.

⁴Muutugu pimeduseks see päev; ärgu hooligu temast Jumal ülal ja ärgu paistku temale valgust!

⁵Ó by jej byly zachvátily tmy a stín smrti, a aby jej byla přikvačila mračna, a předěsila horkost denní.

⁵Nõudku teda pimedus ja surmavari, pilved lasugu ta peal, kohutagu teda päeva pimendused!

⁶Ó by noc tu mrákota byla opanovala, aby nebyla připojena ke dnům roku, a v počet měsíců nepřišla.

⁶See öö - võtku teda pilkane pimedus! Ärgu ta seltsigu aasta päevadega, kuude hulka ta ärgu tulgu!

⁷Ó by noc ta byla osaměla, a zpěvu aby nebylo v ní.

⁷Vaata, see öö jäägu viljatuks, ärgu olgu tal hõiskamist!

⁸Ó by jí byli zlořečili ti, kteříž proklínají den, hotovi jsouce vzbuditi velryba.

⁸Vandugu teda päevaneedjad, kes on valmis Leviatanit äratama!

⁹Ó by se byly hvězdy zatměly v soumraku jejím, a očekávajíc světla, aby ho nebyla dočekala, ani spatřila záře jitřní.

⁹Pimenegu ta puhtetähed, oodaku ta valgust, mis ei tule, ärgu saagu ta näha koidukiiri,

¹⁰Nebo nezavřela dveří života mého, ani skryla trápení od očí mých.

¹⁰sellepärast et ta ei sulgenud mu emaihu ust ega varjanud vaeva mu silma eest.

¹¹Proč jsem neumřel v matce, aneb vyšed z života, proč jsem nezahynul?

¹¹Miks ma ei surnud emakotta, üsast välja tulles ei heitnud hinge?

¹²Proč jsem vzat byl na klín, a proč jsem prsí požíval?

¹²Miks võtsid põlved mind vastu ja miks olid rinnad, et sain imeda?

¹³Nebo bych nyní ležel a odpočíval, spal bych a měl bych pokoj,

¹³Tõesti, ma oleksin nüüd maganud ja mul oleks olnud rahu; oleksin siis uinunud, mul oleks puhkus

¹⁴S králi a radami země, kteříž sobě vzdělávali místa pustá,

¹⁴koos kuningate ja maanõunikega, kes ehitasid endile hauamärgid,

¹⁵Aneb s knížaty, kteříž měli zlato, a domy své naplňovali stříbrem.

¹⁵või koos vürstidega, kellel oli kulda, kes täitsid oma kojad hõbedaga.

¹⁶Aneb jako nedochůdče nezřetelné proč jsem nebyl, a jako nemluvňátka, kteráž světla neviděla?

¹⁶Või miks ma ei olnud nagu varjatud nurisünnitis, nagu lapsukesed, kes päevavalgust ei saa näha?

¹⁷Tamť bezbožní přestávají bouřiti, a tamť odpočívají ti, jenž v práci ustali.

¹⁷Seal jätavad õelad ässituse ja seal saavad väsinud puhata,

¹⁸Také i vězňové pokoj mají, a neslyší více hlasu násilníka.

¹⁸seal on kõik vangid muretud: nad ei kuule enam sundija häält.

¹⁹Malý i veliký tam jsou rovni sobě, a služebník jest prost pána svého.

¹⁹Seal on pisike ja suur ühesugused ja ori on vaba oma isandast.

²⁰Proč Bůh dává světlo zbědovanému a život těm, kteříž jsou ducha truchlivého?

²⁰Miks antakse valgust vaevatule ja elu neile, kelle hing on kibestunud,

²¹Kteříž očekávají smrti, a není jí, ačkoli jí hledají pilněji než skrytých pokladů?

²¹kes ootavad surma, mis ei tule, ent kes otsivad seda enam kui varandust,

²²Kteříž by se veselili s plésáním a radovali, když by nalezli hrob?

²²kes hõiskavad juubeldades ja on rõõmsad, kui nad leiavad haua?

²³Člověku, jehož cesta skryta jest, a jehož Bůh přistřel?

²³Miks antakse valgust mehele, kelle tee on varjul, kellele Jumal igast küljest on pannud takistusi?

²⁴Nebo před pokrmem mým vzdychání mé přichází, a rozchází se jako voda řvání mé.

²⁴Sest ohkamine on mulle leivaks ja mu kaebed voolavad nagu vesi.

²⁵To zajisté, čehož jsem se lekal, stalo se mi, a čehož jsem se obával, přišlo na mne.

²⁵Sest see, mille ees ma tundsin hirmu, tuli mulle kätte, ja mida ma kartsin, see tabas mind.

²⁶Neměl jsem pokoje, aniž jsem se ubezpečil, ani odpočíval, až i přišlo pokušení toto.

²⁶Ei ole mul rahu, ei vaikust ega hingamist, küll aga on tulnud rahutus.'