¹Nyní pak posmívají se mi mladší mne, jejichž bych otců nechtěl byl postaviti se psy stáda svého.

¹Aga nüüd naeravad mind need, kes elupäevilt on minust nooremad, kelle isasid ma ei arvanud väärt panna oma karjakoerte sekka.

²Ač síla rukou jejich k čemu by mi byla? Zmařena jest při nich starost jejich.

²Mis kasu oleks mul isegi nende käte rammust, kui neil elujõudki on kadunud,

³Nebo chudobou a hladem znuzeni, utíkali na planá, tmavá, soukromná a pustá místa.

³kui nad puudusest ja näljast kurnatuina närivad puhtaks isegi põuase maa, kus eile oli laastamine ja hävitus?

⁴Kteříž trhali zeliny po chrastinách, ano i koření, a jalovec za pokrm byl jim.

⁴Nad nopivad põõsaste juurest soolaheina ja leetpõõsa juur on neile leivaks.

⁵Z prostřed lidí vyháníni byli; povolávali za nimi, jako za zlodějem,

⁵Nad on teiste hulgast ära aetud, nende peale karjutakse nagu varga peale.

⁶Tak že musili bydliti v výmolích potoků, v děrách země a skálí.

⁶Nad peavad elama orunõlvades, muld- ja kaljukoobastes.

⁷V chrastinách řvali, pod trní se shromažďovali,

⁷Nad karjuvad põõsaste vahel, nad kogunevad kureherneste alla -

⁸Lidé nejnešlechetnější, nýbrž lidé bez poctivosti, menší váhy i než ta země.

⁸jõledad inimesed, nimetu rahva lapsed, kes on maalt välja aetud.

⁹Nyní, pravím, jsem jejich písničkou, jsa jim učiněn za přísloví.

⁹Ja nüüd olen mina saanud neile pilkelauluks, pean olema neile sõnakõlksuks.

¹⁰V ošklivosti mne mají, vzdalují se mne, a na tvář mou nestydí se plvati.

¹⁰Nad jälestavad mind, hoiduvad minust ega jäta mulle näkku sülitamata.

¹¹Nebo Bůh mou vážnost odjal, a ssoužil mne; pročež uzdu před přítomností mou svrhli.

¹¹Sest Jumal vallandas mu ammunööri ja alandas mind, ja nemad heitsid ohjad mu ees ära.

¹²Po pravici mládež povstává, nohy mi podrážejí, tak že šlapáním protřeli ke mně stezky nešlechetnosti své.

¹²Paremalt poolt tõuseb see rämps: nad löövad mul jalad alt ja valmistavad minu jaoks oma hukatusteid.

¹³Mou pak stezku zkazili, k bídě mé přidali, ač jim to nic nepomůže.

¹³Nad rikuvad mu jalgraja, aitavad kaasa mu hukkumiseks, ükski ei hoia neid tagasi.

¹⁴Jako širokou mezerou vskakují, a k vyplénění mému valí se.

¹⁴Nad tulevad nagu läbi laia prao, veeretavad endid sisse tormi ajal.

¹⁵Obrátily se na mne hrůzy, stihají jako vítr ochotnost mou, nebo jako oblak pomíjí zdraví mé.

¹⁵Mu kallale on asunud suur hirm: mu väärikus on otsekui tuulest viidud ja mu õnn on nagu möödunud pilv.

¹⁶A již ve mně rozlila se duše má, pochytili mne dnové trápení mého,

¹⁶Ja nüüd on hing mu sees valatud tühjaks, viletsuspäevad on mind kätte saanud.

¹⁷Kteréž v noci vrtá kosti mé ve mně; pročež ani nervové moji neodpočívají.

¹⁷Öösiti pistab mul kontides ja mu valud ei pea vahet.

¹⁸Oděv můj mění se pro násilnou moc bolesti, kteráž mne tak jako obojek sukně mé svírá.

¹⁸Suure jõuga haarab ta mind rõivaist; see pigistab mind otsekui kuuekaelus.

¹⁹Uvrhl mne do bláta, tak že jsem již podobný prachu a popelu.

¹⁹Jumal on heitnud mind savi sisse, ma olen saanud põrmu ja tuha sarnaseks.

²⁰Volám k tobě, ó Bože, a neslyšíš mne; postavuji se, ale nehledíš na mne.

²⁰Ma kisendan su poole, aga sa ei vasta mulle, ma seisan siin, aga sa ainult silmitsed mind.

²¹Obrátils mi se v ukrutného nepřítele, silou ruky své mi odporuješ.

²¹Sa oled muutunud julmaks mu vastu, sa kiusad mind oma vägeva käega.

²²Vznášíš mne u vítr, sázíš mne na něj, a k rozplynutí mi přivodíš zdravý soud.

²²Sa tõstad mind tuule kätte, lased mind ajada, tormihood lohistavad mind.

²³Nebo vím, že mne k smrti odkážeš, a do domu, do něhož se shromažďuje všeliký živý.

²³Tõesti, ma tean, et sa saadad mind surma - kõigi elavate kogunemiskotta.

²⁴Jistě žeť nevztáhne Bůh do hrobu ruky, by pak, když je stírá, i volali.

²⁴Eks rusu all olija siruta käed, eks hukkuja karju appi?

²⁵Zdaliž jsem neplakal nad tím, kdož okoušel zlých dnů? Duše má kormoutila se nad nuzným.

²⁵Kas mina ei nutnud selle pärast, kellel oli raske aeg? Kas mul ei olnud kaastunnet vaesele?

²⁶Když jsem dobrého čekal, přišlo mi zlé; nadál jsem se světla, ale přišla mrákota.

²⁶Aga kui ma ootasin head, tuli õnnetus, ja kui ma igatsesin valgust, tuli pimedus.

²⁷Vnitřností mé zevřely, tak že se ještě neupokojily; předstihli mne dnové trápení.

²⁷Mu sisemus keeb ega rahune, mind on tabanud viletsuspäevad.

²⁸Chodím osmahlý, ne od slunce, povstávaje, i mezi mnohými křičím.

²⁸Ma käin mustana, aga mitte päikesest, tõusen koguduses üles ja karjun appi.

²⁹Bratrem učiněn jsem draků, a tovaryšem mladých pstrosů.

²⁹Ma olen ðaakalitele vennaks ja jaanalindudele seltsiliseks.

³⁰Kůže má zčernala na mně, a kosti mé vyprahly od horkosti.

³⁰Mu ihunahk on muutunud mustaks ja mu kondid hõõguvad kuumusest.

³¹A protož v kvílení obrátila se harfa má, a píšťalka má v hlas plačících.

³¹Mu kandlemängust kujunes lein ja mu vilepilliloost nutjate hääl.