1Jako sníh v létě, a jako déšť ve žni, tak nepřipadá na blázna čest.
1Nagu lumi suvel ja vihm lõikusajal, nõnda ei sobi albile au.
2Jako vrabec přenáší se, a vlaštovice létá, tak zlořečení bez příčiny nedojde.
2Nagu koduta lind, nagu lendav pääsuke, nõnda on teenimata needus: see ei lähe täide.
3Bič na koně, uzda na osla, a kyj na hřbet blázna.
3Hobusele piits, eeslile valjad ja alpide seljale vits.
4Neodpovídej bláznu podlé bláznovství jeho, abys i ty jemu nebyl podobný.
4Ära vasta albile ta rumalust eeskujuks võttes, et sinagi ei saaks tema sarnaseks!
5Odpověz bláznu podlé bláznovství jeho, aby sám u sebe nebyl moudrý.
5Vasta albile ta rumaluse peale, et ta ei hakkaks ennast targaks pidama!
6Jako by nohy osekal, bezpráví se dopouští ten, kdož svěřuje poselství bláznu.
6Kes albiga sõna saadab, raiub eneselt jalad ja peab jooma vägivalda.
7Jakož nejednostejní jsou hnátové kulhavého, tak řeč v ústech bláznů.
7Nagu lonkuri jalgade kõikumine on õpetussõna alpide suus.
8Jako vložiti kámen do praku, tak jest, když kdo ctí blázna.
8Otsekui asetaks kivi lingule, nõnda on albile au andmine.
9Trn, kterýž se dostává do rukou opilého, jest přísloví v ústech bláznů.
9Otsekui joobnu kätte sattunud orjavits on õpetussõna alpide suus.
10Veliký pán stvořil všecko, a dává odplatu bláznu, i odměnu přestupníkům.
10Nagu kütt, kes haavab kõiki, on see, kes palkab albi või palkab möödujaid.
11Jakož pes navracuje se k vývratku svému, tak blázen opětuje bláznovství své.
11Nagu oma okse juurde tagasi pöörduv koer on oma rumalust kordav alp.
12Spatřil-li bys člověka, an jest moudrý sám u sebe, naděje o bláznu lepší jest než o takovém.
12Kui näed meest, kes iseenese silmis on tark, siis on albil enam lootust kui temal.
13Říká lenoch: Lev lítý jest na cestě, lev jest v ulici.
13Laisk ütleb: Noor lõvi on tee peal! Kiskja keset turgu!
14Dvéře se obracejí na stežejích svých, a lenoch na lůži svém.
14Uks pöörleb hingedel, laisk oma asemel.
15Schovává lenivý ruku svou za ňadra; těžko mu vztáhnouti ji k ústům svým.
15Laisk pistab käe kaussi, aga ei viitsi seda suu juurde viia.
16Moudřejší jest lenivý u sebe sám, nežli sedm odpovídajících s soudem.
16Laisk on iseenese meelest targem kui seitse arukalt vastajat.
17Psa za uši lapá, kdož odcházeje, hněvá se ne v své při.
17Otsekui koera kõrvust haarab kinni see, kes mööda minnes vihastab riiu pärast, millega temal ei ole tegemist.
18Jako nesmyslný vypouští jiskry a šípy smrtelné,
18Nagu meeletu, kes ammub tuliseid surmanooli,
19Tak jest každý, kdož oklamává bližního, a říká: Zdaž jsem nežertoval?
19on mees, kes petab oma ligimest ja ütleb: Ma teen ju ainult nalja.
20Když není drev, hasne oheň; tak když nebude klevetníka, utichne svár.
20Puude puudusel kustub tuli, ja kui ei ole keelepeksjat, vaibub tüli.
21Uhel mrtvý k roznícení, a drva k ohni, tak člověk svárlivý k roznícení svady.
21Mida söed hõõgusele ja puud tulele, seda on riiakas mees tüli õhutamisel.
22Slova utrhače jako ubitých, ale však sstupují do vnitřností života.
22Keelepeksja sõnad on nagu maiuspalad ja need lähevad otse sisikonna soppidesse.
23Stříbrná trůska roztažená po střepě jsou rtové protivní a srdce zlé.
23Põlevad huuled ja kuri süda on nagu hõbevaabaga kaetud potitükk.
24Rty svými za jiného se staví ten, jenž nenávidí, ale u vnitřnosti své skládá lest.
24Vihkaja teeskleb huultega, aga südames ta haub pettust:
25Když se ochotný ukáže řečí svou, nevěř mu; nebo sedmera ohavnost jest v srdci jeho.
25kui ta teeb oma hääle mahedaks, siis ära usu teda, sest tal on seitse jäledust südames.
26Přikrývána bývá nenávist chytře, ale zlost její zjevena bývá v shromáždění.
26Vihkamine katab ennast kavalasti, aga koguduses tuleb ta kurjus ilmsiks.
27Kdo jámu kopá, do ní upadá, a kdo valí kámen, na něj se obrací.
27Kes kaevab augu, langeb ise sinna sisse, ja kes paneb kivi veerema, selle peale see veereb tagasi.
28Člověk jazyka ošemetného v nenávisti má ponížené, a ústy úlisnými způsobuje pád.
28Valelik keel vihkab oma ohvreid, ja meelitaja suu valmistab hukatuse.