1Přednímu zpěváku, žalm Davidův. Hospodine, ty jsi mne zkusil a seznal.
1Laulujuhatajale: Taaveti laul. Issand, sa uurid mind läbi ja tunned mind.
2Ty znáš sednutí mé i povstání mé, rozumíš myšlení mému zdaleka.
2Sina tead, millal ma maha istun ja millal ma tõusen; sa mõistad kaugelt ära mu mõtted.
3Chození mé i ležení mé ty obsahuješ, a všech mých cest svědom jsi.
3Sa mõõdad ära mu käimise ja mu pikali-olemise, ja kõik mu teed on sulle tuttavad.
4Než ještě mám na jazyku slovo, aj, Hospodine, ty to všecko víš.
4Sõna ei ole veel mu keelel, kui ennäe - sina, Issand, tead selle kõik ära.
5Z zadu i z předu obklíčils mne, a vzložils na mne ruku svou.
5Tagant ja eest sa ümbritsed mind ja paned oma pihu mu peale.
6Divnější jest umění tvé nad můj vtip; vysoké jest, nemohu k němu.
6See tundmine on minule imeline, see on liiga kõrge, et saaksin sellest jagu.
7Kamž bych zašel od ducha tvého? Aneb kam bych před tváří tvou utekl?
7Kuhu ma võiksin minna su Vaimu eest? Ja kuhu ma põgeneksin su palge eest?
8Jestliže bych vstoupil na nebe, tam jsi ty; pakli bych sobě ustlal v hrobě, aj, přítomen jsi.
8Kui ma astuksin taevasse, siis oled sina seal; kui ma teeksin endale aseme surmavalda, vaata, sina oled seal!
9Vzal-li bych křídla záře jitřní, abych bydlil při nejdalším moři:
9Kui ma võtaksin koidutiivad ja asuksin elama viimse mere äärde,
10I tamť by mne ruka tvá provedla, a pravice tvá by mne popadla.
10siis sealgi su käsi juhataks mind ja su parem käsi haaraks minust kinni.
11Dím-li pak: Aspoň tmy, jako v soumrak, přikryjí mne, ale i noc jest světlem vůkol mne.
11Ja kui ma ütleksin: 'Katku mind pimedus ja valgus mu ümber saagu ööks!',
12Aniž ty tmy před tebou ukryti mohou, anobrž noc jako den tobě svítí, rovně tma jako světlo.
12siis pimedus ei oleks pime sinu ees, vaid öö oleks nagu päev, pimedus oleks otsekui valgus.
13Ty zajisté v moci máš ledví má, přioděl jsi mne v životě matky mé.
13Sest sina valmistasid mu neerud ja kudusid mind mu ema ihus.
14Oslavuji tě, proto že se hrozným a divným skutkům tvým divím, a duše má zná je výborně.
14Ma tänan sind, et olen nii kardetavalt imeliselt loodud. Imelised on sinu teod, seda tunneb mu hing hästi.
15Neníť ukryta žádná kost má před tebou, jakž jsem učiněn v skrytě, a řemeslně složen, v nejhlubších místech země.
15Mu luud ei olnud varjul sinu eest, kui mind salajas loodi, kui mind maa sügavuses imeliseks kooti.
16Trupel můj viděly oči tvé, v knihu tvou všickni oudové jeho zapsáni jsou, i dnové,v nichž formováni byli, když ještě žádného z nich nebylo.
16Su silmad nägid mind juba mu eos ja su raamatusse kirjutati kõik päevad, mis olid määratud, ehk küll ühtainustki neist ei olnud olemas.
17Protož u mne ó jak drahá jsou myšlení tvá, Bože silný, a jak jest jich nesčíslná summa!
17Ent kui kallid on mulle sinu mõtted, oh Jumal! Kui väga suur on nende arv!
18Chtěl-li bych je sčísti, více jest jich než písku; procítím-li, a já jsem vždy s tebou.
18Kui ma hakkaksin neid ära lugema, oleks neid rohkem kui liiva. Kui ma ärkan, olen ma alles sinu juures.
19Zabil-li bys, ó Bože, bezbožníka, tehdážť by muži vražedlní odstoupili ode mne,
19Oh, et sa, Jumal, surmaksid õelad! Ja et minust taganeksid verevalajad,
20Kteříž mluví proti tobě nešlechetně; marně vyvyšují nepřátely tvé.
20kes sinust räägivad salalikult, kes silmakirjaks tõstavad häält, need sinu vaenlased!
21Zdaliž těch, kteříž tě v nenávisti mají, ó Hospodine, v nenávisti nemám? A ti, kteříž proti tobě povstávají, zdaž mne nemrzejí?
21Kas ma neid, kes sind vihkavad, Issand, ei peaks vihkama, ja kas ei peaks mulle olema tülkad need, kes tõusevad sinu vastu?
22Úhlavní nenávistí jich nenávidím, a mám je za nepřátely.
22Täie vihaga ma vihkan neid, nad on saanud mu vaenlasteks.
23Vyzpytuj mne, Bože silný, a poznej srdce mé; zkus mne, a poznej myšlení má.
23Oh Jumal, uuri mind ja tunne ära mu süda! Katsu mind läbi ja tunne ära mu mõtted!
24A popatř, chodím-liť já cestou odpornou tobě, a veď mne cestou věčnou.
24Vaata, kas ma olen valuteel ja juhata mind igavesele teele!