1Žalm Davidův, když utíkal před Absolonem synem svým.
1Taaveti laul, kui ta oma poja Absalomi eest põgenes:
2Hospodine, jakť jsou mnozí nepřátelé moji! Mnozí povstávají proti mně.
2Issand, kui palju on mul vaenlasi, palju on neid, kes tõusevad mu vastu.
3Mnozí mluví o duši mé: Nemáť tento žádné pomoci v Bohu.
3Paljud ütlevad mu hingele: 'Ei ole temal päästet Jumalas!' Sela.
4Ale ty, Hospodine, jsi štítem vůkol mne, slávou mou, a kterýž povyšuješ hlavy mé.
4Aga sina, Issand, oled kilbiks mu ees, minu au, sa tõstad mu pea üles.
5Hlasem svým volal jsem k Hospodinu, a vyslyšel mne s hory svaté své. Sélah.
5Oma häälega ma hüüan Issanda poole ja ta vastab minule oma pühalt mäelt. Sela.
6Já jsem lehl, a spal jsem, i zas procítil; nebo mne zdržoval Hospodin.
6Ma heitsin maha ja uinusin; ma ärkasin unest, sest Issand toetab mind.
7Nebuduť se báti mnoha tisíců lidí, kteříž se vůkol kladou proti mně.
7Ei ma karda rahva musttuhandeid, kes igalt poolt on endid seadnud minu vastu.
8Povstaniž, Hospodine, zachovej mne, Bože můj, kterýž jsi zbil všech nepřátel mých líce, a zuby bezbožníků zvyrážel. [ (Psalms 3:9) Tvéť, ó Hospodine, jest spasení, a nad lidem tvým požehnání tvé. Sélah. ]
8Tõuse, Issand, päästa mind, mu Jumal! Sest kõiki mu vaenlasi oled sa löönud vastu lõugu, sa oled murdnud õelate hambad.
9Issanda käes on pääste. Su rahvale tulgu sinu õnnistus! Sela.