¹Slova kazatele syna Davidova, krále v Jeruzalémě.

¹Besede Propovednika, sinu Davidovega, kralja v Jeruzalemu.

²Marnost nad marnostmi, řekl kazatel, marnost nad marnostmi, a všecko marnost.

²Ničemurnost nečimurna! pravi Propovednik; ničemurnost ničemurna, vse je ničemurno!

³Jaký užitek má člověk ze všelijaké práce své, kterouž vede pod sluncem?

³Kaj ima dobička človek od vsega truda svojega, s katerim se trudi pod solncem?

⁴Věk pomíjí, a jiný věk nastává, ačkoli země na věky trvá.

⁴Rod mineva, rod prihaja, a zemlja vedno ostaja.

⁵Vychází slunce, i zapadá slunce, a k místu svému chvátá, kdež vychází.

⁵In solnce vzhaja in solnce zahaja in hiti k mestu svojemu, odkoder izhaja.

⁶Jde ku poledni, a obrací se na půlnoci, sem i tam se toče, chodí vítr, a okolky svými navracuje se vítr.

⁶Veter gre proti poldnevu in se obrača proti polnoči in kroži in kroži, in krožitve svoje vedno ponavlja veter.

⁷Všecky řeky jdou do moře, a však se moře nepřeplňuje; do místa, do něhož tekou řeky, navracují se, aby zase odtud vycházely.

⁷Vse reke teko v morje, in morje se ne prepolni; v kraj, kamor teko reke, tja vedno in vedno teko.

⁸Všecky věci jsou plné zaneprázdnění, aniž může člověk vymluviti; nenasytí se oko hleděním, aniž se naplní ucho slyšením.

⁸Vse stvari so trudapolne: človek ne more tega dopovedati; oko se ne nasiti gledanja, ne uho poslušanja.

⁹Což bylo, jest to, což býti má; a což se nyní děje, jest to, což se díti bude; aniž jest co nového pod sluncem.

⁹Kar je bilo, bode zopet, in kar se je storilo, se bo zopet storilo, in nič novega ni pod solncem.

¹⁰Jest-liž jaká věc, o níž by říci mohl: Pohleď, toť jest cosi nového? Ano již to bylo před věky, kteříž byli před námi.

¹⁰Je li kaj, o čemer pravijo: Glej, to je novo? Zdavnaj je že bilo v vekih, ki so bili pred nami.

¹¹Není paměti prvních věcí, aniž také potomních, kteréž budou, památka zůstane u těch, jenž potom nastanou.

¹¹Ni spomina prejšnjih rodov, in prihodnjim, ki še bodo, tudi ne bo spomina pri tistih, ki pozneje nastanejo.

¹²Já kazatel byl jsem králem nad Izraelem v Jeruzalémě,

¹²Jaz, Propovednik, sem bil kralj nad Izraelom v Jeruzalemu.

¹³A přiložil jsem mysl svou k tomu, jak bych vyhledati a vystihnouti mohl rozumností svou všecko to, což se děje pod nebem. (Takové bídné zaměstknání dal Bůh synům lidským, aby se jím bědovali.)

¹³In obrnil sem srce svoje v to, da bi z modrostjo preiskoval in zasledoval vse, kar se godi pod nebom: težko opravilo, ki ga je naložil Bog sinom človeškim, da se ž njim ukvarjajo.

¹⁴Viděl jsem všecky skutky, dějící se pod sluncem, a aj, všecko jest marnost a trápení ducha.

¹⁴Videl sem vse dejanje, ki se godi pod solncem, in glej, vse je ničemurnost in lovljenje vetra.

¹⁵Což křivého jest, nemůže se zpřímiti, a nedostatkové nemohou sečteni býti.

¹⁵Kar je krivo, se ne more zravnati, in česar ni, se ne more šteti.

¹⁶Protož tak jsem myslil v srdci svém, řka: Aj, já zvelebil jsem a rozšířil moudrost nade všecky, kteříž byli přede mnou v Jeruzalémě, a srdce mé dosáhlo množství moudrosti a umění.

¹⁶Govoril sem v srcu svojem in rekel: Glej, dobil sem veliko modrost in prekosil vse, ki so bili pred menoj v Jeruzalemu, in srce moje je videlo obilost modrosti in spoznanja.

¹⁷I přiložil jsem mysl svou, abych poznal moudrost a umění, nemoudrost i bláznovství, ale shledal jsem, že i to jest trápení ducha.

¹⁷In obrnil sem srce svoje v to, da spoznam modrost in da spoznam nespamet in neumnost: spoznal sem, da je tudi to lovljenje vetra.Zakaj pri mnogi modrosti je mnogo nejevolje, in kdor množi znanje, množi bolečino.

¹⁸Nebo kde jest mnoho moudrosti, tu mnoho hněvu; a kdož rozmnožuje umění, rozmnožuje bolest.

¹⁸Zakaj pri mnogi modrosti je mnogo nejevolje, in kdor množi znanje, množi bolečino.