¹Tedy řekl Hospodin ke mně: Byť se postavil Mojžíš i Samuel před oblíčejem mým, nikoli srdce nemohu míti k lidu tomuto. Pusť je ode mne, a nechť jdou pryč.

¹In rekel mi je GOSPOD: Ko bi stopila Mojzes in Samuel predme, bi srce moje nikakor ne bilo nagnjeno temu ljudstvu: spodi jih izpred mene, in naj odidejo.

²A řeknou-liť: Kam bychom šli? tedy díš jim: Takto praví Hospodin: Kdo k smrti, na smrt, a kdo k meči, pod meč, a kdo k hladu, k hladu, a kdo k zajetí, do zajetí.

²In če ti poreko: Kam hočemo iti? reci jim: Tako pravi GOSPOD: Kdor na smrt, na smrt, in kdor na meč, na meč, in kdor na lakoto, na lakoto, in kdor na sužnjost, na sužnjost.

³Představím zajisté jim to čtvero, dí Hospodin: Meč k zmordování, a psy, aby je rozsmýkali, a ptactvo nebeské i zvěř zemskou, aby je sežrala a zkazila.

³Postavim namreč nadnje štiri reči, govori GOSPOD: meč, da pobija, in pse, da trgajo, in ptice nebeške in zveri zemeljske, da požirajo in pokončavajo.

⁴A musejí se smýkati po všech královstvích země příčinou Manassesa syna Ezechiášova, krále Judského, pro ty věci, kteréž páchal v Jeruzalémě.

⁴In izdam jih v pestitev vsem kraljestvom zemlje; zaradi Manaseja, sina Ezekijevega, kralja Judovega, zavoljo tistega, kar je zakrivil v Jeruzalemu.

⁵Nebo kdo by se slitoval nad tebou, Jeruzaléme? A kdo by tě politoval? Aneb kdo by přišel, aby se zeptal, jakť se vede?

⁵Kajti kdo bi imel usmiljenje s teboj, o Jeruzalem? ali kdo bi te miloval? ali kdo bi pristopil, poprašat o sreči tvoji?

⁶Tys opustil mne, dí Hospodin, odšels nazpět; protož vztáhnu ruku svou na tebe, abych tě zkazil. Ustal jsem, želeje.

⁶Ti si me zapustil, govori GOSPOD, nazaj si krenil; zato iztezam roko svojo zoper tebe, da te pogubim, utrujen sem od milovanja.

⁷Protož přetříbím je věječkou skrze brány země této, na sirobu přivedu a zkazím lid svůj, nebo se od cest svých nenavracují.

⁷Zato jih bom vejal z vejalnico iz vrat te dežele ven; osirotil, pogubil bom ljudstvo svoje, ker se niso povrnili s potov svojih.

⁸Větší bude počet vdov jeho než písku mořského. Přivedu na ně, na matky, na mládence zhoubce i v poledne; způsobím to, aby náhle připadli na to město, i budou zděšeni.

⁸Več mi bode vdov njegovih kakor morskega peska; pripeljem jim zoper matere mladega moštva razdejalca opoldne, storim, da jih nagloma objame strah in groza.

⁹Zemdlí i ta, kteráž rodívala po sedmerém; vypustí duši svou, zapadne jí slunce ještě ve dne, hanbiti a styděti se bude. Ostatek pak jich vydám pod meč před oblíčejem nepřátel jejich, dí Hospodin.

⁹Hira ona, ki jih je rodila sedmero, izdiha dušo svojo; zaide solnce njeno, ko bode še dan, rdečica jo oblije in sram jo bode; in njih ostanek izpostavim meču vpričo njih sovražnikov, govori GOSPOD.

¹⁰Běda mně, matko má, že jsi mne porodila, muže sváru a muže různice vší zemi. Nepůjčoval jsem jim, aniž mi oni půjčovali, a každý mi zlořečí.

¹⁰„Gorje mi, mati moja, ker si rodila mene, ki mi napoveduje pravdo in prepir vsa ta dežela; nisem jim posojal in posojali mi niso, a vsakdo me preklinja.“

¹¹I řekl Hospodin: Zdaliž tobě, kterýž pozůstaneš, nebude dobře? Zdaliž nebudu tvým zástupcím u nepřítele v čas trápení a v čas ssoužení?

¹¹GOSPOD pravi: Resnično, okrepčam te za dobro, resnično storim, da te bo sovražnik milo prosil ob času nesreče in ob času stiske.

¹²Zdaliž železo poláme půlnoční železo a ocel?

¹²More li kdo železo zlomiti, železo severno in bron? –

¹³Jmění tvé, ó Judo, i poklady tvé vydám v rozchvátání darmo, po všech končinách tvých, a to pro všelijaké hříchy tvé.

¹³Premoženje tvoje in zaklade tvoje bom dal v plenjenje brez cene, in to zavoljo vseh grehov tvojih, in po vseh mejah tvojih.

¹⁴A způsobím to, že musíš jíti s nepřátely svými do země cizí, když oheň zanícený v prchlivosti mé na vás pálati bude.

¹⁴In storim, da jih preneso sovražniki tvoji v deželo, ki je ne poznaš; zakaj ogenj se je vnel v jezi moji, ki bo plamtel zoper vas.

¹⁵Ty znáš mne, Hospodine, rozpomeň se na mne, a navštěv mne, a pomsti mne nad těmi, kteříž dotírají na mne. Shovívaje jim, nezachvacuj mne; věz, že snáším pro tebe pohanění.

¹⁵O GOSPOD, ti veš vse; spomni se me in obišči me in maščuj me nad preganjalci mojimi! Ko si jim potrpežljiv, ne iztrebi me: spoznaj, da nosim sramoto zaradi tebe.

¹⁶Když se naskytly řeči tvé, snědl jsem je, a měl jsem slovo tvé za radost a potěšení srdce svého, poněvadž jsi ty mne povolal sám, ó Hospodine Bože zástupů.

¹⁶Ko so prišle besede tvoje, sem jih sprejel, in bila mi je beseda tvoja v veselje in radost srca mojega, kajti kličem se po imenu tvojem, o GOSPOD, Bog vojnih krdel.

¹⁷Nesedám v radě posměvačů, aniž pléši; pro přísnost tvou samotný sedám, nebo prchlivostí naplnils mne.

¹⁷Nisem sedel v družbi šaljivcev in se radoval; zavoljo roke tvoje sem sedel samoten, ker si me napolnil z nevoljo.

¹⁸Proč má býti bolest má věčná, a rána má smrtelná, kteráž se nechce zhojiti? Proč mi býti máš naprosto jako oklamavatelný, jako vody nestálé?

¹⁸Zakaj je bolečina moja večna in rana moja smrtna? noče se zaceliti. Mi li boš res podoben prevarljivemu studencu, nestanovitnim vodam?

¹⁹Protož takto praví Hospodin: Jestliže se obrátíš, také tě zase obrátím, abys stál před oblíčejem mým; oddělíš-li věc drahou od ničemné, jako ústa má budeš. Nechť se oni obrátí k tobě, ty pak neobracej se k nim.

¹⁹Zato pravi tako GOSPOD: Ako se preobrneš, te pripeljem nazaj, da bi stal pred menoj; in ako ločiš drago stvar od malovredne, bodeš kakor usta moja: obrniti se morajo oni k tebi, ne pa se ti obrniti k njim.

²⁰Nebo jsem tě postavil proti lidu tomuto jako zed měděnou pevnou. Kteříž bojovati budou proti tobě, ale neodolají tobě; nebo já jsem s tebou, abych tě vysvobozoval a vytrhoval, dí Hospodin.

²⁰In napravim te temu ljudstvu za bronast zid pretrden, in borili se bodo zoper tebe, a ne zmorejo te, zakaj jaz sem s teboj, da ti pomagam in te rešujem, govori GOSPOD.In otmem te iz roke hudobnih in rešim te iz pesti silovitnežev.

²¹Vytrhnu tě zajisté z rukou nešlechetníků, a vykoupím tě z ruky násilníků.

²¹In otmem te iz roke hudobnih in rešim te iz pesti silovitnežev.