¹I stalo se, že lid ztěžoval a stýskal sobě, cožse nelíbilo Hospodinu. Protož, slyše to Hospodin, rozhněval se náramně, a roznítil se proti nim oheň Hospodinův, a spálil zadní díl vojska.

¹In ko je ljudstvo tožilo, govoreč hudo na ušesa GOSPODU, in je GOSPOD slišal, se razsrdi, in vname se ogenj GOSPODOV med njimi ter požre najzadnji del tabora.

²Tedy volal lid k Mojžíšovi. I modlil se Mojžíš Hospodinu, a uhasl oheň.

²In ljudstvo vpije k Mojzesu, in Mojzes moli h GOSPODU, in ogenj ugasne.

³I nazval jméno místa toho Tabbera; nebo rozpálil se proti nim oheň Hospodinův.

³In imenovali so ta kraj Tabera [T. j. požar.], ker se je razvnel ogenj GOSPODOV med njimi.

⁴Lid pak k nim přimíšený napadla žádost náramná; a obrátivše se, plakali i synové Izraelští a řekli: Kdo nám to dá, abychom se masa najedli?

⁴Mešana druhal pa, ki je bila med njimi, se je vdala poželjivosti, pa tudi sinovi Izraelovi so vnovič jokali in govorili: Kdo nam da najesti se mesa?

⁵Rozpomínáme se na ryby, jichž jsme dosti v Egyptě darmo jídali, na okurky a melouny, též na por, cibuli a česnek.

⁵Spominjamo se na ribe, ki smo jih jedli v Egiptu brezplačno, in kumare in dinje in luk in čebulo in česen.

⁶A nyní duše naše vyprahlá, nic jiného nemá, kromě tu mannu před očima svýma.

⁶Sedaj pa je duša naša suha; ničesar nimamo tu, samo tisto mano vidijo naše oči. -

⁷(Manna pak byla jako semeno koliandrové, a barva její jako barva bdelium.

⁷Mana pa je bila kakor koriandrovo seme in barva njena kakor bdelijeva.

⁸I vycházíval lid, a sbírali a mleli žernovy, neb tloukli v moždířích, a smažili na pánvici, aneb koláče podpopelné dělali z ní; chut pak její byla jako chut nového oleje.

⁸Ljudstvo jo je hodilo pobirat in jo mlelo v mlinčkih ali trlo v možnarjih in kuhalo v loncih in pripravljalo iz nje kolače, in njen okus je bil kakor na olju pečenih kolačev.

⁹Když pak sstupovala rosa na vojsko v noci, tedy sstupovala také i manna).

⁹in ko je po noči padala rosa na šatorišče, je padala mana ž njo vred. -

¹⁰Tedy uslyšel Mojžíš, an lid pláče po čeledech svých, každý u dveří stanu svého. Pročež roznítila se prchlivost Hospodinova náramně; Mojžíšovi to také těžké bylo.

¹⁰Tedaj čuje Mojzes, da ljudstvo joče po rodovinah svojih, vsakteri pri šatora svojega vratih; in razvname se srd GOSPODOV silno, in tudi Mojzesu se vidi prehudo.

¹¹I řekl Mojžíš Hospodinu: Proč jsi tak zle učinil služebníku svému? Proč jsem nenalezl milosti před očima tvýma, že jsi vložil břímě všeho lidu tohoto na mne?

¹¹In reče Mojzes GOSPODU: Zakaj tako hudo ravnaš s hlapcem svojim? In zakaj nisem našel usmiljenja v tvojih očeh, da mi nakladaš težo vsega tega ljudstva?

¹²Zdaliž jsem já počal všecken lid tento? Zdali jsem já zplodil jej, že mi díš: Nes jej na rukou svých, jako nosí chůva děťátko, do země té, kterouž jsi s přísahou zaslíbil otcům jejich?

¹²Sem li mar jaz spočel vse to ljudstvo ali ga rodil, da mi praviš: Nosi jih v naročju svojem, kakor nosi pestunja dojenčka, v deželo, ki si jo s prisego obljubil njih očetom?

¹³Kde mám nabrati masa, abych dal všemu lidu tomuto? Nebo plačí na mne, řkouce: Dej nám masa, ať jíme.

¹³Odkod naj vzamem mesa, da ga dam vsemu temu ljudstvu? Kajti jokajo pred mano ter govore: Daj nam mesa, da jemo!

¹⁴Nemohuť já sám nésti všeho lidu tohoto, nebo jest to nad možnost mou.

¹⁴Ne morem sam nositi vsega tega ljudstva, ker mi je pretežko.

¹⁵Pakli mi tak dělati chceš, prosím, zabí mne raději, jestliže jsem nalezl milost před očima tvýma, abych více nehleděl na trápení své.

¹⁵Ako pa hočeš tako z menoj ravnati, rajši me, prosim, usmrti, če sem našel usmiljenje v tvojih očeh, da ne gledam nesreče svoje! Tedaj veli GOSPOD Mojzesu:

¹⁶Tedy řekl Hospodin Mojžíšovi: Shromažď mi sedmdesáte mužů z starších Izraelských, kteréž znáš, že jsou starší v lidu a správcové jeho; i přivedeš je ke dveřím stánku úmluvy, a státi budou tam s tebou.

¹⁶Zberi mi sedemdeset mož iz starejšin Izraelovih, o katerih veš, da so starejšine ljudstva in oblastniki njegovi, in privedi jih k shodnemu šatoru, in naj stojé tam pri tebi.

¹⁷A já sstoupím a mluviti budu s tebou, a vezmu z ducha, kterýž jest na tobě, a dám jim. I ponesou s tebou břímě lidu, a tak ty ho sám neponeseš.

¹⁷Jaz pa stopim doli in bom ondi govoril s teboj, in vzamem od duha, ki je nad teboj, ter ga dam nadnje, da nosijo s teboj težo ljudstva, da ne bi tebe samega težilo.

¹⁸Lidu pak díš: Posvěťtež se k zítřku,a budete jísti maso; nebo jste plakali v uších Hospodinových, řkouce: Kdo nám dá najísti se masa? Jistě že lépe nám bylo v Egyptě. I dá vám Hospodin masa, a budete jísti.

¹⁸Ljudstvu pa véli: Posvetite se za jutri, in jedli boste meso; zakaj jokali ste na ušesa GOSPODU in govorili: Kdo nam da jesti mesa? Res se nam je v Egiptu dobro godilo. Zato vam da GOSPOD mesa, da boste jedli;

¹⁹Nebudete toliko jeden den jísti, ani dva, ani pět, ani deset, ani dvadcet,

¹⁹ne eden dan ga boste jedli, ne dva, ne pet, ne deset, ne dvajset dni,

²⁰Ale za celý měsíc, až vám chřípěmi poleze, a zoškliví se, proto že jste pohrdli Hospodinem, kterýž jest u prostřed vás, a plakali jste před ním, říkajíce: Proč jsme vyšli z Egypta?

²⁰marveč cel mesec dni, dokler vam ne poleze iz nosa in se vam zgnusi, zato ker ste zaničevali GOSPODA, ki je sredi vas, in jokali pred njim, govoreč: Zakaj smo šli iz Egipta?

²¹I řekl Mojžíš: Šestkrát sto tisíců pěších jest tohoto lidu, mezi nimiž já jsem, a ty pravíš: Dám jim masa, aby jedli za celý měsíc.

²¹In Mojzes reče: Šeststo tisoč mož pešcev je tega ljudstva, med katerim jaz bivam, in ti praviš: Dam jim mesa, da ga uživajo mesec dni!

²²Zdali ovcí a volů nabije se jim, aby jim postačilo? Aneb zdali všecky ryby mořské shromáždí se jim, aby jim dosti bylo?

²²Pokolje li se toliko ovac in goved, da jim bode zadosti? Ali se jim bodo semkaj zbrale vse ribe morja, da jim bode zadosti?

²³Tedy řekl Hospodin Mojžíšovi: Zdali ruka Hospodinova ukrácena jest? Již nyní uzříš, přijde-li na to, což jsem mluvil, čili nic.

²³GOSPOD pa reče Mojzesu: Je li mar roka GOSPODOVA prekratka? Zdaj pa boš videl, ali se ti zgodi po moji besedi ali ne.

²⁴Vyšed tedy Mojžíš, mluvil lidu slova Hospodinova, a shromáždiv sedmdesáte mužů z starších lidu, postavil je vůkol stánku.

²⁴Mojzes torej gre ven ter sporoči ljudstvu besede GOSPODOVE, in zbere sedemdeset mož iz starejšin ljudstva in jih postavi okoli Šatora.

²⁵I sstoupil Hospodin v oblaku a mluvil k němu, a vzav z ducha, kterýž byl na něm, dal sedmdesáti mužům starším. I stalo se, když odpočinul na nich ten duch, že prorokovali, ale potom nikdy více.

²⁵In GOSPOD stopi doli v oblaku ter govori ž njim in vzame od duha, ki je bil nad njim, in ga da nad sedemdesetere starejšine. In zgodi se, ko počije duh nad njimi, da so prorokovali, pozneje pa nič več.

²⁶Byli pak zůstali v staních dva muži, jméno jednoho Eldad, a druhého Medad, na nichž také odpočinul duch ten, nebo i oni napsani byli, ačkoli nevyšli k stánku. I ti také prorokovali v staních.

²⁶A v taboru sta ostala še dva moža, enemu ime Eldad in drugemu ime Medad, in duh je počil nad njima; bila sta namreč tudi med zapisanimi, a nista šla ven k Šatoru; in prorokovala sta v taborišču.

²⁷Tedy přiběh služebník, oznámil to Mojžíšovi, řka: Eldad a Medad prorokují v staních.

²⁷Pa priteče deček in sporoči Mojzesu, rekoč: Eldad in Medad prorokujeta v taborišču!

²⁸Jozue pak, syn Nun, služebník Mojžíšův, jeden z mládenců jeho, dí k tomu: Pane můj, Mojžíši, zabraň jim.

²⁸Tedaj izpregovori Jozue, sin Nunov, strežnik Mojzesov od mladosti svoje, in reče: Gospod moj Mojzes, brani jima!

²⁹Jemuž odpověděl Mojžíš: Proč ty horlíš pro mne? Nýbrž ó kdyby všecken lid Hospodinův proroci byli, a aby dal Hospodin ducha svého na ně!

²⁹Mojzes pa mu reče: Kaj si tako vnet zame? O da bi vse ljudstvo GOSPODOVO bili proroki, da bi GOSPOD dal duha svojega nadnje!

³⁰I navrátil se Mojžíš do stanů s staršími Izraelskými.

³⁰In Mojzes krene proti taboru, on in starejšine Izraelovi.

³¹Tedy strhl se vítr od Hospodina, a zachvátiv křepelky od moře, spustil je na stany tak široce a dlouze, co by mohl za jeden den cesty ujíti všudy vůkol táboru, takměř na dva lokty zvýší nad zemí.

³¹Tedaj pride veter od GOSPODA in prinese prepelice od morja sem in jih spusti, da leté nad taboriščem, dan hoda po tej strani in dan hoda po oni strani okrog taborišča, dva komolca visoko nad zemljo.

³²Protož vstav lid, celý ten den a celou noc, i celý druhý den shromažďovali sobě ty křepelky; a kdož nejméně nashromáždil, měl jich s deset měr. I rozvěšeli je sobě pořád okolo stanů.

³²In ljudstvo vstane in nabirajo prepelice ves ta dan in vso noč in ves drugi dan. In kdor je najmanj nabral, je imel deset homerov; in razobešajo jih povsod okoli šatorišča.

³³Ještě maso vězelo v zubích jejich, a nebylo právě sžvýkáno, když hněv Hospodinův vzbudil se na lid. I ranil Hospodin lid ranou velikou náramně.

³³Še je bilo meso med njih zobmi, še ni bilo požrto, ko se vname srd GOSPODOV zoper ljudstvo, in GOSPOD udari ljudstvo s silno veliko šibo.

³⁴Protož nazváno jest jméno místa toho Kibrot Hattáve; nebo tu pochovali lid, kterýž žádal masa.

³⁴In imenovali so ime tega kraja Grobovi poželjivosti, ker so ondi pokopali ljudstvo, ki se je vdalo poželjivosti.Od Grobov poželjivosti je ljudstvo popotovalo v Hazerot, in ostali so v Hazerotu.

³⁵I bral se lid z Kibrot Hattáve na poušť Hazerot, a pozůstali v Hazerot.

³⁵Od Grobov poželjivosti je ljudstvo popotovalo v Hazerot, in ostali so v Hazerotu.