¹Slova kazatele syna Davidova, krále v Jeruzalémě.

¹The words of the Preacher, the son of David, king in Jerusalem:

²Marnost nad marnostmi, řekl kazatel, marnost nad marnostmi, a všecko marnost.

²“Vanity of vanities,” says the Preacher; “Vanity of vanities, all is vanity.”

³Jaký užitek má člověk ze všelijaké práce své, kterouž vede pod sluncem?

³What does man gain from all his labor in which he labors under the sun?

⁴Věk pomíjí, a jiný věk nastává, ačkoli země na věky trvá.

⁴One generation goes, and another generation comes; but the earth remains forever.

⁵Vychází slunce, i zapadá slunce, a k místu svému chvátá, kdež vychází.

⁵The sun also rises, and the sun goes down, and hurries to its place where it rises.

⁶Jde ku poledni, a obrací se na půlnoci, sem i tam se toče, chodí vítr, a okolky svými navracuje se vítr.

⁶The wind goes toward the south, and turns around to the north. It turns around continually as it goes, and the wind returns again to its courses.

⁷Všecky řeky jdou do moře, a však se moře nepřeplňuje; do místa, do něhož tekou řeky, navracují se, aby zase odtud vycházely.

⁷All the rivers run into the sea, yet the sea is not full. To the place where the rivers flow, there they flow again.

⁸Všecky věci jsou plné zaneprázdnění, aniž může člověk vymluviti; nenasytí se oko hleděním, aniž se naplní ucho slyšením.

⁸All things are full of weariness beyond uttering. The eye is not satisfied with seeing, nor the ear filled with hearing.

⁹Což bylo, jest to, což býti má; a což se nyní děje, jest to, což se díti bude; aniž jest co nového pod sluncem.

⁹That which has been is that which shall be; and that which has been done is that which shall be done: and there is no new thing under the sun.

¹⁰Jest-liž jaká věc, o níž by říci mohl: Pohleď, toť jest cosi nového? Ano již to bylo před věky, kteříž byli před námi.

¹⁰Is there a thing of which it may be said, “Behold, this is new?” It has been long ago, in the ages which were before us.

¹¹Není paměti prvních věcí, aniž také potomních, kteréž budou, památka zůstane u těch, jenž potom nastanou.

¹¹There is no memory of the former; neither shall there be any memory of the latter that are to come, among those that shall come after.

¹²Já kazatel byl jsem králem nad Izraelem v Jeruzalémě,

¹²I, the Preacher, was king over Israel in Jerusalem.

¹³A přiložil jsem mysl svou k tomu, jak bych vyhledati a vystihnouti mohl rozumností svou všecko to, což se děje pod nebem. (Takové bídné zaměstknání dal Bůh synům lidským, aby se jím bědovali.)

¹³I applied my heart to seek and to search out by wisdom concerning all that is done under the sky. It is a heavy burden that God The Hebrew word rendered “God” is “Elohim.” has given to the sons of men to be afflicted with.

¹⁴Viděl jsem všecky skutky, dějící se pod sluncem, a aj, všecko jest marnost a trápení ducha.

¹⁴I have seen all the works that are done under the sun; and behold, all is vanity and a chasing after wind.

¹⁵Což křivého jest, nemůže se zpřímiti, a nedostatkové nemohou sečteni býti.

¹⁵That which is crooked can’t be made straight; and that which is lacking can’t be counted.

¹⁶Protož tak jsem myslil v srdci svém, řka: Aj, já zvelebil jsem a rozšířil moudrost nade všecky, kteříž byli přede mnou v Jeruzalémě, a srdce mé dosáhlo množství moudrosti a umění.

¹⁶I said to myself, “Behold, I have obtained for myself great wisdom above all who were before me in Jerusalem. Yes, my heart has had great experience of wisdom and knowledge.”

¹⁷I přiložil jsem mysl svou, abych poznal moudrost a umění, nemoudrost i bláznovství, ale shledal jsem, že i to jest trápení ducha.

¹⁷I applied my heart to know wisdom, and to know madness and folly. I perceived that this also was a chasing after wind.

¹⁸Nebo kde jest mnoho moudrosti, tu mnoho hněvu; a kdož rozmnožuje umění, rozmnožuje bolest.

¹⁸For in much wisdom is much grief; and he who increases knowledge increases sorrow.