¹Člověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.

¹Čovjek koga je žena rodila kratka je vijeka i pun nevolja.

²Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.

²K'o cvijet je nikao i vene već, poput sjene bježi ne zastajuć'.

³A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.

³Na takva, zar, ti oči otvaraš i preda se na sud ga izvodiš?

⁴Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.

⁴Tko će čisto izvuć' iz nečista? Nitko!

⁵Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:

⁵Pa kad su njegovi dani odbrojeni, kad mu broj mjeseci o tebi ovisi, kad mu granicu stavljaš neprijelaznu,

⁶Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.

⁶skini s njega pogled da počinut' može, poput najamnika da svoj dan uživa.

⁷O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,

⁷TÓa ni drvu nije nada sva propala, posječeno, ono opet prozeleni i mladice nove iz njega izbiju.

⁸By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:

⁸Ako mu korijen i ostari u zemlji, ako mu se panj i sasuši u prahu,

⁹Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.

⁹oćutjevši vodu, ono će propupat' i pustiti grane kao stablo novo.

¹⁰Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?

¹⁰Al' kad čovjek umre, ostaje pokošen, kad smrtnik izdahne, gdje li je on tada?

¹¹Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:

¹¹Može sva voda iz mora ispariti i presahnut' rijeke, isušit posvema',

¹²Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.

¹²al' čovjek kad legne, ne ustaje više, dok nebesa bude, neće se podići, od sna se svojega probuditi neće.

¹³Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne.

¹³O, kad bi me htio skriti u Šeolu, zakloniti me dok srdžba ti ne mine, dÓati mi rok kad ćeš me se spomenuti,

¹⁴Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.

¹⁴- jer, kad umre čovjek, zar uskrsnut' može? - čekao bih te sve dane vojske svoje dok ne bi došao da mi smjenu dadeš.

¹⁵Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,

¹⁵Zvao bi me, a ja bih se odazvao: zaželio si se djela svojih ruku.

¹⁶Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,

¹⁶A sad nad svakim mojim vrebaš korakom, nijednog mi grijeha nećeš oprostiti,

¹⁷Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.

¹⁷u vreći si prijestup moj zapečatio i krivicu moju svu si zapisao.

¹⁸Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,

¹⁸Vaj! K'o što se jednom uruši planina, k'o što se hridina s mjesta svog odvali,

¹⁹Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.

¹⁹k'o što voda kamen s vremenom istroši, a pljusak bujicom zemlju svu sapere, tako uništavaš nadu u čovjeku.

²⁰Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.

²⁰Oborio si ga - on ode za svagda, nagrđena lica, otjeran, odbačen.

²¹Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.

²¹Djecu mu poštuju - o tom ništa ne zna; ako su prezrena - o tom ne razmišlja.

²²Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.

²²On jedino pati zbog svojega tijela, on jedino tuži zbog svojeg života."