¹Odpovídaje pak Job, řekl:

¹A Job progovori i reče:

²Ó kdyby pilně zváženo bylo hořekování mé, a bída má na váze aby spolu vyzdvižena byla.

²"O, kad bi se jad moj izmjeriti mog'o, a nevolje moje stavit' na tezulju!

³Jistě že by se nad písek mořský těžší ukázala, pročež mi se i slov nedostává.

³Teže one jesu od sveg pijeska morskog, i stoga mi riječi zastraniti znaju.

⁴Nebo střely Všemohoucího vězí ve mně, jejichž jed vysušil ducha mého, a hrůzy Boží bojují proti mně.

⁴Strijele Svesilnoga u mojem su mesu, ljuti otrov njihov ispija mi dušu, Božje se strahote oborile na me.

⁵Zdaliž řve divoký osel nad mladistvou travou? Řve-liž vůl nad picí svou?

⁵TÓa, kraj svježe trave njače li magarac, muče li goveče kraj punih jasala?

⁶Zdaliž jedí to, což neslaného jest, bez soli? Jest-liž chut v věci slzké?

⁶Zar hranu bljutavu jedemo bez soli? Zar kakove slasti ima u bjelancu?

⁷Ach, kterýchž se ostýchala dotknouti duše má, ty jsou již bolesti těla mého.

⁷Al' ono što mi se gadilo dotaći, to mi je sada sva hrana u bolesti.

⁸Ó by se naplnila žádost má, a aby to, čehož očekávám, dal Bůh,

⁸O, da bi se molba moja uslišala, da mi Bog ispuni ono čem se nadam!

⁹Totiž, aby se líbilo Bohu setříti mne, vztáhnouti ruku svou, a zahladiti mne.

⁹O, kada bi me Bog uništiti htio, kada bi mahnuo rukom da me satre!

¹⁰Neboť mám ještě, čím bych se potěšoval, (ačkoli hořím bolestí, aniž mne Bůh co lituje), že jsem netajil řečí Nejsvětějšího.

¹⁰Za mene bi prava utjeha to bila, klicati bih mog'o u mukama teškim što se ne protivljah odluci Svetoga.

¹¹Nebo jaká jest síla má, abych potrvati mohl? Aneb jaký konec můj, abych prodlel života svého?

¹¹Zar snage imam da mogu čekati? Radi kakve svrhe da ja duže živim?

¹²Zdali síla má jest síla kamenná? Zdali tělo mé ocelivé?

¹²Zar je snaga moja k'o snaga kamena, zar je tijelo moje od mjedi liveno?

¹³Zdaliž pak obrany mé není při mně? Aneb zdravý soud vzdálen jest ode mne,

¹³Na što se u sebi osloniti mogu? Zar mi svaka pomoć nije uskraćena?

¹⁴Proti tomu, jehož lítostivost k bližnímu mizí, a kterýž bázeň Všemohoucího opustil?

¹⁴Tko odbija milost bližnjemu svojemu, prezreo je strah od Boga Svesilnoga.

¹⁵Bratří moji zmýlili mne jako potok, pominuli jako prudcí potokové,

¹⁵Kao potok me iznevjeriše braća, kao bujice zimske svoje korito.

¹⁶Kteříž kalní bývají od ledu, a v nichž se kryje sníh.

¹⁶Od leda mutne vode im se nadimlju, 'bujaju od snijega što se topit' stao;

¹⁷V čas horka vysychají; když sucho bývá, mizejí z místa svého.

¹⁷al u doba sušno naskoro presahnu, od žege ishlape tada iz korita.

¹⁸Sem i tam roztěkají se od toku svého obecného, v nic se obracejí a hynou.

¹⁸Karavane zbog njih skreću sa putova, u pustinju zađu i u njoj se gube.

¹⁹To vidouce houfové jdoucích z Tema, zástupové Sabejských, jenž naději měli v nich,

¹⁹Karavane temske očima ih traže, putnici iz Šebe nadaju se njima.

²⁰Zastyděli se, že v nich doufali; nebo přišedše až k nim, oklamáni jsou.

²⁰A kad do njih dođu, nađu se u čudu, jer su se u nadi svojoj prevarili.

²¹Tak zajisté i vy byvše, nejste; vidouce potření mé, děsíte se.

²¹U ovom ste času i vi meni takvi: vidjeste strahotu pa se preplašiste.

²²Zdali jsem řekl: Přineste mi, aneb z zboží svého udělte darů pro mne?

²²Rekoh li vam možda: 'Darujte mi štogod, poklonite nešto od svojega blaga;

²³Aneb: Vysvoboďte mne z ruky nepřítele, a z ruky násilníků vykupte mne?

²³iz šake dušmanske izbavite mene, oslobodite me silnikova jarma?'

²⁴Poučte mne, a budu mlčeti, a v čem bych bloudil, poslužte mi k srozumění.

²⁴Vi me poučite, pa ću ušutjeti, u čem je moj prijestup, pokažite meni.

²⁵Ó jak jsou pronikavé řeči upřímé! Ale co vzdělá obviňování vaše?

²⁵O, kako su snažne besjede iskrene! Al' kamo to vaši smjeraju prijekori?

²⁶Zdali jen z slov mne viniti myslíte, a převívati řeči choulostivého?

²⁶Mislite li možda prekoriti riječi? TÓa u vjetar ide govor očajnikov!

²⁷Také i na sirotka se obořujete, anobrž jámu kopáte příteli svému.

²⁷Nad sirotom kocku zar biste bacali i sa prijateljem trgovali svojim?

²⁸A protož nyní chtějtež popatřiti na mne, a suďte, klamám-liť před oblíčejem vaším.

²⁸U oči me sada dobro pogledajte, paz'te neću li vam slagati u lice.

²⁹Napravte se, prosím, nechť není nepravostí; napravte se, pravím, a tak poznáte, žeť jest spravedlnost v té řeči mé.

²⁹Povucite riječ! Kakve li nepravde! Povucite riječ, neporočan ja sam!

³⁰A jest-li na jazyku mém nepravost, neměl-liž bych, čitedlen býti bíd?

³⁰Zar pakosti ima na usnama mojim? Zar nesreću svaku okusio nisam?