¹Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.

¹Nije l' vojska život čovjekov na zemlji? Ne provodi l' dane poput najamnika?

²Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:

²Kao što trudan rob za hladom žudi, poput nadničara štono plaću čeka,

³Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.

³mjeseci jada tako me zapadoše i noći su mučne meni dosuđene.

⁴Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.

⁴Liježuć' mislim svagda: 'Kada ću ustati?' A dižuć se: 'Kada večer dočekati!' I tako se kinjim sve dok se ne smrkne.

⁵Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.

⁵PÓut moju crvi i blato odjenuše, koža na meni puca i raščinja se.

⁶Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.

⁶Dani moji brže od čunka prođoše, promakoše hitro bez ikakve nade.

⁷Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,

⁷Spomeni se: život moj je samo lahor i oči mi neće više vidjet' sreće!

⁸Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.

⁸Prijateljsko oko neće me gledati; pogled svoj u mene upro si te sahnem.

⁹Jakož oblak hyne a mizí, tak ten, kterýž sstupuje do hrobu, nevystoupí zase,

⁹Kao što se oblak gubi i raspline, tko u Šeol siđe, više ne izlazi.

¹⁰Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.

¹⁰Domu svome natrag ne vraća se nikad, njegovo ga mjesto više ne poznaje.

¹¹Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.

¹¹Ustima ja svojim stoga branit' neću, u tjeskobi duha govorit ću sada, u gorčini duše ja ću zajecati.

¹²Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?

¹²Zar sam more ili neman morska, pa si stražu nada mnom stavio?

¹³Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:

¹³Kažem li: 'Na logu ću se smirit', ležaj će mi olakšati muke',

¹⁴Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,

¹⁴snovima me prestravljuješ tada, prepadaš me viđenjima mučnim.

¹⁵Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.

¹⁵Kamo sreće da mi se zadavit'! Smrt mi je od patnja mojih draža.

¹⁶Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.

¹⁶Ja ginem i vječno živjet neću; pusti me, tek dah su dani moji!

¹⁷Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?

¹⁷Što je čovjek da ga toliko ti cijeniš, da je srcu tvojem tako prirastao

¹⁸A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?

¹⁸i svakoga jutra da njega pohodiš i svakoga trena da ga iskušavaš?

¹⁹Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?

¹⁹Kada ćeš svoj pogled skinuti sa mene i dati mi barem pljuvačku progutat'?

²⁰Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?

²⁰Ako sam zgriješio, što učinih tebi, o ti koji pomno nadzireš čovjeka? Zašto si k'o metu mene ti uzeo, zbog čega sam tebi na teret postao?

²¹Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.

²¹Zar prijestupa moga ne možeš podnijeti i ne možeš prijeći preko krivnje moje? Jer, malo će proći i u prah ću leći, ti ćeš me tražiti, al' me biti neće."