¹A odpovídaje Job, řekl:

¹Aga Iiob rääkis ja ütles:

²Slyšel jsem již podobných věcí mnoho; všickni vy nepříjemní jste těšitelé.

²'Sellesarnast olen ma palju kuulnud, te kõik olete tüütavad trööstijad.

³Bude-liž kdy konec slovům povětrným? Aneb co tě popouzí, že tak mluvíš?

³Kas sel tuule rääkimisel ei olegi lõppu, või mis kihutab sind rääkima?

⁴Zdaliž bych já tak mluviti mohl, jako vy, kdybyste byli na místě mém? Shromažďoval-li bych proti vám slova, aneb potřásal na vás hlavou svou?

⁴Minagi võiksin rääkida nagu teie, kui oleksite minu asemel; minagi võiksin teie vastu sõnadega hiilata ja teie pärast pead vangutada.

⁵Nýbrž posiloval bych vás ústy svými, a otvírání rtů mých krotilo by bolest.

⁵Ma võiksin teid oma suuga kinnitada ja mitte keelata oma huulte kaastundeavaldust.

⁶Buď že mluvím, neumenšuje se bolesti mé, buď že tak nechám, neodchází ode mne.

⁶Kui ma räägin, ei vähene mu valu, ja kas see siiski minust lahkub, kui ma lõpetan?

⁷Ale ustavičně zemdlívá mne; nebo jsi mne, ó Bože, zbavil všeho shromáždění mého.

⁷Aga nüüd on Jumal mind väsitanud. Ta on hävitanud kõik mu omaksed.

⁸A vrásky jsi mi zdělal; což mám za svědka, ano patrná na mně hubenost má na tváři mé to osvědčuje.

⁸Ta on haaranud mind - sellest tuli tunnistaja, kes tõusis mu vastu -, mu kõhnus süüdistab mind näkku.

⁹Prchlivost jeho zachvátila mne, a vzal mne v nenávist, škřipě na mne zuby svými; jako nepřítel můj zaostřil oči své na mne.

⁹Ta viha rebis ja kiusas mind, ta kiristas mu pärast hambaid. Minu vaenlane teritab mu vastu oma silmi.

¹⁰Rozedřeli na mne ústa svá, potupně mne poličkujíce, proti mně se shromáždivše.

¹⁰Nad ajavad suu ammuli mu vastu, löövad mind pilgates põsele; nad kogunevad hulganisti mu vastu.

¹¹Vydal mne Bůh silný nešlechetníku, a v ruce bezbožných uvedl mne.

¹¹Jumal andis mind nurjatuile ja tõukas mind õelate kätte.

¹²Pokoje jsem užíval, však potřel mne, a uchopiv mne za šíji mou, roztříštil mne, a vystavil mne sobě za cíl.

¹²Ma elasin rahus, aga ta vapustas mind, ta haaras mind kuklast ja lõi mind puruks; ta pani mind enesele märklauaks,

¹³Obklíčili mne střelci jeho, rozťal ledví má beze vší lítosti, a vylil na zem žluč mou.

¹³ta nooled ümbritsevad mind. Ta lõhestab armutult mu neerud, ta valab mu sapi maa peale.

¹⁴Ranil mne ranou na ránu, outok učinil na mne jako silný.

¹⁴Ta murrab mind murd murru peale, ta ründab mind otsekui sõdur.

¹⁵Žíni jsem ušil na zjízvenou kůži svou, a zohavil jsem v prachu sílu svou.

¹⁵Ma õmblesin enesele ihu jaoks kotiriide ja torkasin oma sarve põrmu.

¹⁶Tvář má oduřavěla od pláče, a na víčkách mých stín smrti jest.

¹⁶Mu nägu punetab nutust ja mu laugudel on sünge vari,

¹⁷Ne pro nějaké bezpraví v rukou mých; nebo i modlitba má čistá jest.

¹⁷kuigi mu käes ei ole ülekohut ja kuigi mu palve on siiras.

¹⁸Ó země, nepřikrývej krve mé, a nechť nemá místa volání mé.

¹⁸Oh maa, ära kata mu verd, ja mu kisendamisel ärgu olgu puhkepaika!

¹⁹Aj, nyní jestiť i v nebesích svědek můj, svědek můj, pravím, jest na výsostech.

¹⁹Vaata, nüüdki on mul tunnistaja taevas ja eestkõneleja kõrgustes.

²⁰Ó mudráci moji, přátelé moji, k Bohuť slzí oko mé.

²⁰Mu sõbrad on pilkajad - Jumala poole on mu pisarais silm,

²¹Ó by lze bylo muži v hádku s ním se vydati, jako synu člověka s přítelem svým.

²¹et ta kohut mõistaks mehe ja Jumala vahel, otsekui inimese ja ta ligimese vahel.

²²Nebo léta mně odečtená přicházejí, a cestou, kterouž se zase nenavrátím, již se beru.

²²Sest veel pisut aastaid ja ma lähen teele, millelt ma ei pöördu tagasi.