¹Zavolejž tedy, dá-liť kdo odpověd? A k kterému se z svatých obrátíš?

¹Hüüa ometi! Ons keegi, kes sulle vastab? Kelle poole pühadest sa pöördud?

²Pakli k bláznu, zahubí ho rozhněvání, a nesmyslného zabije prchlivost.

²Tõesti, meelehärm tapab meeletu ja õhin surmab narri.

³Jáť jsem viděl blázna, an se vkořenil, ale hned jsem zle tušil příbytku jeho, řka:

³Ma nägin meeletut juurduvat ja ma sajatasin äkitselt tema eluaset.

⁴Vzdáleniť jsou synové jeho od spasení; nebo potříni budou v bráně, aniž bude, kdo by je vytrhl.

⁴Tema lapsed jäid kaitsetuks, neid rõhuti väravas ja päästjat ei olnud.

⁵Obilé jeho zžíře hladovitý, a i z prostřed trní je vychvátí; nadto sehltí násilník statek takových.

⁵Tema lõikuse sõi näljane: kibuvitste vaheltki võttis ta selle, ja janused kahmasid ta varanduse.

⁶Neboť nepochází z prachu trápení, aniž se z země pučí bída.

⁶Sest õnnetus ei tõuse põrmust ega võrsu kannatused mullast,

⁷Ale člověk rodí se k bídě, tak jako jiskry z uhlí zhůru létají.

⁷vaid inimene ise sünnib vaevaks ja sädemed lendavad kõrgele.

⁸Jistě žeť bych já hledal Boha silného, a jemu bych předložil při svou,

⁸Ometi pöörduksin ma Jumala poole ja viiksin oma asja Jumala ette,

⁹Kterýž činí věci veliké, nezpytatelné, divné, a jimž počtu není,

⁹kes teeb suuri ja uurimatuid asju, arvutuid imetegusid,

¹⁰Kterýž dává déšť na zemi, a spouští vody na pole,

¹⁰kes annab maa peale vihma ja saadab põldudele vee,

¹¹Kterýž sází opovržené na místě vysokém, a žalostící vyvyšuje spasením,

¹¹et tõsta alandlikke kõrgele ja anda leinajaile suurt õnne,

¹²Kterýž v nic obrací myšlení chytráků, tak aby nemohli k skutku přivésti ruce jejich ničeho,

¹²kes teeb tühjaks kavalate kavatsused, et nende kätetöö ei läheks korda,

¹³Kterýž lapá moudré v chytrosti jejich; nebo rada převrácených bláznová bývá.

¹³kes tabab tarku nende tarkuses, et salalike nõu läheks luhta,

¹⁴Ve dne motají se jako ve tmách, a jako v noci šámají o poledni.

¹⁴et nad päevaajal kohtaksid pimedust ja lõunaajal kobaksid otsekui öösel.

¹⁵Kterýž zachovává od meče a od úst jejich, a chudého od ruky násilníka.

¹⁵Nõnda ta päästab mõõga eest, nende suu eest, vaese vägeva käest,

¹⁶Máť zajisté nuzný naději, ale nepravost musí zacpati ústa svá.

¹⁶et viletsal oleks lootust ja ülekohus suleks oma suu.

¹⁷Aj, jak blahoslavený jest člověk, kteréhož tresce Bůh! A protož káráním Všemohoucího nepohrdej.

¹⁷Vaata, õnnis on inimene, keda Jumal noomib. Ära siis põlga Kõigevägevama karistust!

¹⁸Onť zajisté uráží, on i obvazuje; raní, ruka jeho také léčí.

¹⁸Sest tema valmistab küll valu, aga tema ka seob haavad, tema lööb, aga tema käed ka parandavad.

¹⁹Z šesti úzkostí vysvobodil by tebe, ano i v sedmi nedotklo by se tebe zlé.

¹⁹Kuuest hädast päästab ta sind ja seitsmendas ei puutu sinusse kuri.

²⁰V hladu vykoupil by tě od smrti, a v boji od moci meče.

²⁰Näljas lunastab ta sind surmast ja sõjas mõõga käest.

²¹Když utrhá jazyk, byl bys skryt, aniž bys se bál zhouby, když by přišla.

²¹Keelepeksu eest oled sa peidetud ja sul pole karta hävingut, kui see tuleb.

²²Zhouba a hlad buď tobě za smích, a nestrachuj se ani líté zvěři zemské.

²²Sa võid naerda hävingut ja nälga ja sul pole vaja karta maa loomi.

²³Nebo s kamením polním příměří tvé, a zvěř lítá polní pokoj zachová k tobě.

²³Sest sul on leping kividega väljal ja metsloomadel on sinuga rahu.

²⁴A shledáš, žeť stánek tvůj bude bezpečný, a navrátíš se zase k příbytku svému, a nezhřešíš.

²⁴Siis sa tunned, et su telgil on rahu, ja kui sa vaatad oma karjamaad, siis ei puudu seal midagi.

²⁵Shledáš také, žeť se rozmnoží símě tvé, a potomci tvoji jako bylina zemská.

²⁵Ja sa märkad, et su sugu on suur, su järeltulijaid on otsekui rohtu maa peal.

²⁶Vejdeš v šedinách do hrobu, tak jako odnášíno bývá zralé obilí časem svým.

²⁶Küpses vanuses sa lähed hauda, otsekui naber pannakse rehepõrandale omal ajal.

²⁷Aj, toť jsme vyhledali, a takť jest; poslechniž toho, a schovej sobě to.

²⁷Vaata, seda me oleme uurinud, nõnda see on. Sina aga kuula ja võta see teatavaks!'