¹Odpovídaje pak Job, řekl:

¹Siis vastas Iiob ja ütles:

²Ó kdyby pilně zváženo bylo hořekování mé, a bída má na váze aby spolu vyzdvižena byla.

²'Kui ometi mu meelehärm saaks vaetud ja mu õnnetus oleks pandud vaekaussidele.

³Jistě že by se nad písek mořský těžší ukázala, pročež mi se i slov nedostává.

³Tõesti, see oleks nüüd raskem kui mereliiv. Seepärast on mu sõnadki tormakad.

⁴Nebo střely Všemohoucího vězí ve mně, jejichž jed vysušil ducha mého, a hrůzy Boží bojují proti mně.

⁴Sest minus on Kõigevägevama nooled, mu vaim joob nende mürki. Jumala hirmutamised on rivistunud mu vastu.

⁵Zdaliž řve divoký osel nad mladistvou travou? Řve-liž vůl nad picí svou?

⁵Kas metseesel kisendab noore rohu peal või ammub härg oma sulbi juures?

⁶Zdaliž jedí to, což neslaného jest, bez soli? Jest-liž chut v věci slzké?

⁶Kas magedat süüakse ilma soolata või on siis maitset kassinaeri limal?

⁷Ach, kterýchž se ostýchala dotknouti duše má, ty jsou již bolesti těla mého.

⁷Mu hing tõrgub neid puudutamast, need on mulle nagu rüvetatud roog.

⁸Ó by se naplnila žádost má, a aby to, čehož očekávám, dal Bůh,

⁸Oh, et ometi mu palve täide läheks ja Jumal annaks, mida soovin!

⁹Totiž, aby se líbilo Bohu setříti mne, vztáhnouti ruku svou, a zahladiti mne.

⁹Otsustaks ometi Jumal mind murda, sirutaks oma käe ja lõikaks katki mu elulõnga,

¹⁰Neboť mám ještě, čím bych se potěšoval, (ačkoli hořím bolestí, aniž mne Bůh co lituje), že jsem netajil řečí Nejsvětějšího.

¹⁰siis oleks mul veel troostigi: ma hüppaksin rõõmu pärast isegi armutus valus, sest ma ei ole salanud Püha sõnu.

¹¹Nebo jaká jest síla má, abych potrvati mohl? Aneb jaký konec můj, abych prodlel života svého?

¹¹Mis on mu jõud, et jaksaksin oodata, ja missugune peaks olema mu eesmärk, et suudaksin kindlaks jääda?

¹²Zdali síla má jest síla kamenná? Zdali tělo mé ocelivé?

¹²Ons mu tugevus nagu kivide tugevus või ons mu ihu vaskne?

¹³Zdaliž pak obrany mé není při mně? Aneb zdravý soud vzdálen jest ode mne,

¹³Tõesti, mul enesel ei ole abi ja pääsemine on mu juurest peletatud.

¹⁴Proti tomu, jehož lítostivost k bližnímu mizí, a kterýž bázeň Všemohoucího opustil?

¹⁴Kes põlgab sõbra sõprust, see loobub Kõigevägevama kartusest.

¹⁵Bratří moji zmýlili mne jako potok, pominuli jako prudcí potokové,

¹⁵Mu vennad on petlikud nagu jõgi, otsekui kuivaks valguvad jõesängid,

¹⁶Kteříž kalní bývají od ledu, a v nichž se kryje sníh.

¹⁶mis jääst on muutunud tumedaks, kuhu lumi on pugenud peitu;

¹⁷V čas horka vysychají; když sucho bývá, mizejí z místa svého.

¹⁷veevaeseks jäädes need vaikivad, kuumuses kaovad oma asemelt.

¹⁸Sem i tam roztěkají se od toku svého obecného, v nic se obracejí a hynou.

¹⁸Karavanid põikavad teelt kõrvale, lähevad kõrbe ja hukkuvad.

¹⁹To vidouce houfové jdoucích z Tema, zástupové Sabejských, jenž naději měli v nich,

¹⁹Teema karavanid heidavad pilke, Seeba teekäijad loodavad nende peale:

²⁰Zastyděli se, že v nich doufali; nebo přišedše až k nim, oklamáni jsou.

²⁰oma lootuses nad jäävad häbisse, sinna jõudes nad pettuvad.

²¹Tak zajisté i vy byvše, nejste; vidouce potření mé, děsíte se.

²¹Seesuguseiks olete nüüd saanud: te näete kohutavat asja ja kardate.

²²Zdali jsem řekl: Přineste mi, aneb z zboží svého udělte darů pro mne?

²²Kas ma olen öelnud: 'Andke mulle kingitusi!' või: 'Makske oma varandusest minu eest,

²³Aneb: Vysvoboďte mne z ruky nepřítele, a z ruky násilníků vykupte mne?

²³päästke mind vaenlase võimusest ja lunastage mind vägivallategijate käest!'?

²⁴Poučte mne, a budu mlčeti, a v čem bych bloudil, poslužte mi k srozumění.

²⁴Õpetage mind, siis ma vaikin! Tehke mulle selgeks, milles olen eksinud!

²⁵Ó jak jsou pronikavé řeči upřímé! Ale co vzdělá obviňování vaše?

²⁵Otsekohesed sõnad ei olekski kibedad. Aga mis tähendus on teie noomimisel?

²⁶Zdali jen z slov mne viniti myslíte, a převívati řeči choulostivého?

²⁶On teil kavatsus mu sõnu laita? Kas meeltheitja kõne peaks olema nagu tuul?

²⁷Také i na sirotka se obořujete, anobrž jámu kopáte příteli svému.

²⁷Te heidate liisku isegi vaeslapse pärast ja müüte maha oma sõbra.

²⁸A protož nyní chtějtež popatřiti na mne, a suďte, klamám-liť před oblíčejem vaším.

²⁸Aga nüüd vaadake mu peale! Ma tõesti ei valeta teile näkku!

²⁹Napravte se, prosím, nechť není nepravostí; napravte se, pravím, a tak poznáte, žeť jest spravedlnost v té řeči mé.

²⁹Jätke ometi järele, et ei sünniks ülekohut! Jah, jätke järele, sest veel on mul selles asjas õigus!

³⁰A jest-li na jazyku mém nepravost, neměl-liž bych, čitedlen býti bíd?

³⁰Ons mu keelel ülekohut? Või ei taipa mu suulagi, mis on õnnetus?