¹Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.

¹Eks ole inimesel maa peal võitlemist ja tema päevad nagu palgalise päevad?

²Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:

²Otsekui sulane, kes igatseb varju, ja nagu palgaline, kes ootab oma tasu,

³Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.

³nõnda sain ma enesele pärisosaks piinakuud ja mulle määrati vaevaööd.

⁴Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.

⁴Kui ma magama heidan, siis ma mõtlen: 'Millal võin tõusta?' ja kui olen üles tõusnud, siis: 'Millal tuleb õhtu?' Ma olen koiduni täis rahutust.

⁵Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.

⁵Mu ihu on kaetud ussikeste ja mullakamaraga, mu nahk on kärnas ja kurtunud.

⁶Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.

⁶Mu päevad on kärmemad kui süstik ja lõpevad lootuseta.

⁷Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,

⁷Pea meeles, et mu elu on otsekui tuuleiil, ei saa mu silm enam õnne näha.

⁸Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.

⁸Enam ei näe mind silm, mis mind praegu vaatab, su silmad otsivad mind, aga mind ei ole enam.

⁹Jakož oblak hyne a mizí, tak ten, kterýž sstupuje do hrobu, nevystoupí zase,

⁹Pilv kaob ja läheb ära: nõnda ei tõuse ka see, kes läheb alla surmavalda.

¹⁰Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.

¹⁰Ta ei tule enam tagasi oma kotta ja tema ase ei tunne teda enam.

¹¹Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.

¹¹Seepärast ei taha minagi keelata oma suud: ma räägin oma vaimu ahastuses, kaeblen oma hinge kibeduses.

¹²Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?

¹²Kas ma olen meri või meremadu, et sa paned mu üle valve?

¹³Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:

¹³Kui ma mõtlen: 'Mu voodi peab mind trööstima, mu magamisase mu kaebust kandma',

¹⁴Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,

¹⁴siis sa kohutad mind unenägudes ja teed mulle hirmu nägemustega,

¹⁵Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.

¹⁵nõnda et mu hing peab paremaks lämbumist, pigem surm kui need mu kondid!

¹⁶Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.

¹⁶Küllalt! Ma ei taha elada igavesti! Jäta mind! Mu päevad ongi ju ainult õhk.

¹⁷Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?

¹⁷Mis on inimene, et sa pead teda suureks ja et sa paned teda tähele,

¹⁸A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?

¹⁸vaatad ta järele igal hommikul ja katsud teda läbi igal hetkel?

¹⁹Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?

¹⁹Kas sa ei pööragi oma pilku ära mu pealt ega jäta mind süljeneelamise ajakski?

²⁰Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?

²⁰Kui ma ka olen pattu teinud, mida ma siis sellega teen sinule, sa inimese valvur? Miks panid minu enesele märklauaks ja miks olen saanud sulle koormaks?

²¹Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.

²¹Miks sa ei anna andeks mu üleastumist ega võta ära mu süüd? Sest nüüd ma lähen mulda magama ja kui sa mind otsid, siis ei ole mind enam.'