¹Pozorujte nebesa a mluviti budu, poslyš i země výmluvností úst mých.

¹Poslušajte, nebesa, ker hočem govoriti, in zemlja naj čuje moj ih ust besede!

²Sstupiž jako déšť naučení mé, spadniž jako rosa výmluvnost má, jako tichý déšť na mladistvou trávu, a jako příval na odrostlou bylinu,

²Kaplja naj kot dež nauk moj, pada liki rosa govor moj, kakor pršica na mlado travo, kakor moča na zelenjavo,

³Nebo jméno Hospodinovo slaviti budu. Vzdejtež velebnost Bohu našemu,

³kajti oznanjati hočem ime GOSPODOVO. Priznajte velikost našemu Bogu!

⁴Skále té, jejíž skutkové jsou dokonalí, nebo všecky cesty jeho jsou spravedlivé. Bůh silný, pravdomluvný, a není nepravosti v něm, spravedlivý a přímý jest.

⁴On je Skala, njegovo delo je popolno, ker vse poti njegove so pravica; mogočen Bog zvestobe je, krivičnosti ni v njem, pravičen in resničen je.

⁵Ale pokolení převrácené a zavilé zpronevěřilo se jemu mrzkostí vlastní svou,jakáž vzdálena jest od synů jeho.

⁵Popačeno so ravnali ž njim, ne kot njegovi otroci, madež je na njih: izprijen rod so in zvit.

⁶Tím-liž jste se odplacovati měli Hospodinu, lide bláznivý a nemoudrý? Zdaliž on není otec tvůj, kterýž tě sobě dobyl? On učinil tebe a utvrdil tě.

⁶Ali tako povračaš GOSPODU, o neumno in nespametno ljudstvo? Ni li on oče tvoj, ki si te je pridobil? On te je naredil in te utrdil.

⁷Rozpomeň se na dny staré, považte let každého věku; vzeptej se otce svého, a oznámí tobě, starců svých, a povědí tobě.

⁷Spomni se starodavnih dni, pomisli na leta minulih rodov! Vprašaj očeta svojega, on ti oznani, starce svoje, in ti povedo!

⁸Když dědictví rozděloval Nejvyšší národům, když rozsadil syny Adamovy, rozměřil meze národům vedlé počtu synů Izraelských.

⁸Ko je Najvišji delil narodom dediščino, ko je razdruževal človeške otroke, je določil meje ljudstvom po številu Izraelovih sinov.

⁹Nebo díl Hospodinův jest lid jeho, Jákob provazec dědictví jeho.

⁹Zakaj GOSPODOV delež je ljudstvo njegovo, Jakob je njemu odmerjena dediščina.

¹⁰Nalezl jej v zemi pusté, a na poušti veliké a hrozné; vůkol vedl jej, vyučil jej, a ostříhal ho, jako zřítedlnice oka svého.

¹⁰Našel ga je v deželi puščave, v pustinji, v tuljenju divjega kraja; obdal ga je, pazil je nanj, varoval ga je kakor očesa svojega punčico.

¹¹Jako orlice ponouká orličátek svých, sedí na mladých svých, roztahuje křídla svá, béře je, a nosí je na křídlách svých:

¹¹Kakor orel izpodbuja k letanju gnezdnike svoje in nad svojimi mladiči leta, razprostira peruti svoje, jih nanje jemlje in jih nosi na krilih svojih:

¹²Tak Hospodin sám vedl jej, a nebylo s ním boha cizozemců.

¹²tako ga je GOSPOD sam vodil in ni bilo ž njim tujega boga nobenega.

¹³Zprovodil jej na vysoká místa země, aby jedl úrody polní, a učinil, aby ssál med z skály, a olej z kamene přetvrdého,

¹³Dal mu je, da jezdi čez višine dežele, in jedel je sadove polja, in dal mu je srkati med iz skale in olje iz kremenja;

¹⁴Máslo od krav a mléko od ovcí, s nejtučnějšími beránky a skopci z Bázan a kozly s jádrem zrn pšeničných, a červené víno výborné aby pil.

¹⁴maslo od goved in mleko od ovac, s tolstino jagnjet pitanih in ovnov, basanskih sinov, in kozličev z najboljšim jedrom pšenice; tudi si pil grozdovo kri, vino močno.

¹⁵Takž Izrael ztučněv, zpíčil se; vytyl jsi a ztlustl, tukem jsi obrostl; i opustil Boha stvořitele svého, a zlehčil sobě Boha spasení svého.

¹⁵In Ješurun je odebelel in je brcal; odebelil si se in izpital in močan si postal – tedaj je zapustil Boga, ki ga je ustvaril, in za malo je štel Skalo rešenja svojega.

¹⁶K horlení popudili ho cizími bohy, ohavnostmi zdráždili jej.

¹⁶Razvnemali so ga s tujimi bogovi, z gnusobami so ga dražili v jezo.

¹⁷Obětovali ďáblům, ne Bohu, bohům, jichž neznali, novým, kteříž z blízka přišli, jichžto se nic nestrašili otcové vaši.

¹⁷Darovali so hudim duhovom, ki niso Bog, bogovom, ki jih niso poznali, novim bogovom, ki so pred kratkim nastopili, ki se jih niso bali vaši očetje.

¹⁸Na skálu, kteráž zplodila tě, zapomenul jsi; zapomněl jsi na Boha silného, stvořitele svého.

¹⁸Vnemar si pustil Skalo, ki te je plodila, in Boga mogočnega, ki te je rodil, si pozabil.

¹⁹To když viděl Hospodin, popudil se hněvem proti synům a dcerám svým,

¹⁹In GOSPOD je videl, in jih je zavrgel, vznevoljen nad sinovi in hčerami svojimi.

²⁰A řekl: Skryji před nimi tvář svou, podívám se posledním věcem jejich; nebo národ převrácený jest, synové, v nichž není žádné víry.

²⁰Rekel je: Skriti jim hočem obličje svoje, gledal bom, kaj bode njih konec; ker so silno popačen rod, otroci, ki ni v njih nič vere.

²¹Oniť jsou mne popudili k horlení skrze to, což není Bůh silný, rozhněvali mne svými marnostmi. I jáť popudím jich k závisti skrze ty, kteříž nejsou lid, skrze národ bláznivý k hněvu jich popudím.

²¹Razvneli so me s tistim, kar ni Bog mogočni, dražili so me v jezo z ničemurnostmi svojimi: tudi jaz jih razvnamem s tistimi, ki niso ljudstvo, razdražim jih z nespametnim poganskim narodom.

²²Nebo oheň zápalen jest v prchlivosti mé, a hořeti bude až do nejhlubšího pekla, a sžíře zemi i úrody její, a zapálí základy hor.

²²Kajti ogenj se je vnel po mojem srdu in bo gorel do najspodnjega pekla, in požre zemljo z obrodkom njenim in vžge podstave gorá.

²³Shromáždím na ně zlé věci, střely své vystřílím na ně.

²³Nakopičim nadnje nesreče; pšice svoje uporabim proti njim.

²⁴Hladem usvadnou, a neduhy pálčivými a nakažením morním přehořkým žráni budou; také zuby šelm pošli na ně s jedem hadů zemských.

²⁴Obnemorejo od lakote, požre jih vročica in strupena kuga; pošljem mednje zobe zverin in strup tistih, ki se plazijo po prahu.

²⁵Meč uvede sirobu vně, a v pokojích bude strach, tak na mládenci jako panně, dítěti prsí požívajícím i muži šedivém.

²⁵Zunaj jih naj mori meč in v hišah strah, mladeniča in devico, dojenca in starca.

²⁶Ano, řekl bych:Rozptýlím je po koutech, rozkáži přestati mezi lidmi paměti jejich,

²⁶Rekel bi: Razpihnem jih, izbrišem njih spomin med ljudmi,

²⁷Bych se pýchy nepřítele neobával, aby spatříce to nepřátelé jejich, neřekli: Ruka naše nepřemožená byla, neučinilť jest Hospodin ničeho z těch věcí.

²⁷ako bi se ne bal sovražnikove žalitve, da ne bi njih zatiralci napak umeli, da ne bi govorili: Naša roka je vzvišena in GOSPOD ni vsega tega storil.

²⁸Nebo národ ten nesmyslný jest a nemající rozumnosti.

²⁸Zakaj narod so, ki si ne zna svetovati, in razumnosti ni v njih.

²⁹Ó by moudří byli, rozuměliť by tomu, prohlédali by na poslední věci své.

²⁹O da bi bili modri, bi bili razumeli to, pomislili bi bili zadnji konec svoj!

³⁰Jak by jich jeden honiti mohl tisíc, a dva pryč zahnati deset tisíců? Jediné že Bůh skála jejich prodal je, a Hospodin vydal je.

³⁰Kako bi mogel eden poditi jih tisoč in dva pognati v beg deset tisoč? Ne li zato, ker jih je prodala njih Skala in jih sovražnikom izročil GOSPOD?

³¹Nebo Bůh skála naše není jako skála jejich, což nepřátelé naši sami souditi mohou.

³¹Ni namreč njih skala kakor naša Skala; sovražniki naši sami naj to presodijo!

³²Nebo z kmene Sodomského kmen jejich, a z réví Gomorských hroznové jejich, hroznové jedovatí, zrní hořkosti plné.

³²Zakaj njih vinska trta je od trte sodomske in s poljan Gomorskih: njih grozdje je strupeno grozdje, trpke so njih jagode.

³³Jed draků víno jejich, a jed lítý nejjedovatějšího hada.

³³Njih vino je kakor zmajev sline in grozoviti strup gadov.

³⁴Zdaliž to není schováno u mne? zapečetěno v pokladnicích mých?

³⁴Ni li to shranjeno pri meni, zapečateno med mojimi zakladi?

³⁵Máť jest pomsta a odplata, časemť svým klesne noha jejich; nebo blízko jest den zahynutí jejich, a budoucí věci zlé rychle připadnou na ně.

³⁵Moje je maščevanje, jaz povrnem ob času, ko jim opolzne noga: kajti blizu je dan njih pogube, in kar jim je določeno, pride hitro.

³⁶Souditi zajisté bude Hospodin lid svůj, a nad služebníky svými lítost míti bude, když uzří, že odešla síla, a že jakož zajatý tak i zanechaný s nic býti nemůže.

³⁶Zakaj GOSPOD se potegne za pravdo svojega ljudstva, in hlapcev svojih se usmili, ko uvidi, da je pošla njih moč in da nikogar ni več, ne uklenjenega, ne prostega.

³⁷I dí: Kde jsou bohové jejich? skála, v níž naději měli?

³⁷In poreče: Kje so njih bogovi, skala, h kateri so pribegali?

³⁸Z jejichžto obětí tuk jídali, a víno z obětí jejich mokrých píjeli? Nechať vstanou a spomohou vám, nechť vám skrejší jest skála ta.

³⁸ki so jedli njih žrtev tolstino in pili njih pitnih daritev vino? Vstanejo naj in vam pomorejo, bodo naj vam pokrovitelji!

³⁹Pohleďtež již aspoň, že já jsem, já jsem sám, a že není Boha kromě mne. Já mohu usmrtiti i obživiti, já raniti i uzdraviti, a není žádného, kdo by vytrhl z ruky mé.

³⁹Poglejte zdaj, da jaz, jaz sem vedno isti ter da ni boga zraven mene: jaz umorim in oživim, jaz udarim in ozdravim, in ni ga, ki bi otel iz moje roke.

⁴⁰Nebo já pozdvihám k nebi ruky své, a pravím: Živ jsem já na věky.

⁴⁰Kajti roko svojo dvigam proti nebu in pravim: Vekomaj živim!

⁴¹Jakž nabrousím ostří meče svého, a uchopí soud ruka má, učiním pomstu nad nepřátely svými, a těm, jenž v nenávisti mne měli, odplatím.

⁴¹Kadar nabrusim bliskavi meč svoj in roka moja seže po sodbi, se bom maščeval nad nasprotniki svojimi in povrnem sovražilcem svojim.

⁴²Opojím střely své krví, a meč můj sžere maso, a to krví raněných a zajatých, jakž jen začnu pomsty uvoditi na nepřátely.

⁴²Upijanim pšice svoje s krvjo in meč moj bo žrl meso – s krvjo ubitih in ujetih, z glave vojvod sovražnikovih.

⁴³Veselte se pohané s lidem jeho, neboť pomstí krve služebníků svých, a uvede pomstu na nepřátely své, a očistí zemi svou a lid svůj.

⁴³Veselite se, poganski narodi, z ljudstvom njegovim! zakaj on bo maščeval kri svojih hlapcev in osveto povrne svojim nasprotnikom, in izvrši poravnavo za deželo svojo, za ljudstvo svoje.

⁴⁴I přišel Mojžíš, a mluvil všecka slova písně této v uši lidu, on a Jozue, syn Nun.

⁴⁴In prišel je Mojzes ter govoril vse besede te pesmi na ušesa ljudstvu, on in Jozue, sin Nunov.

⁴⁵A když dokonal Mojžíš mluvení všech slov těch ke všemu množství Izraelskému,

⁴⁵In ko je do konca izgovoril vse te besede vsemu Izraelu,

⁴⁶Řekl jim: Přiložtež srdce svá ke všechněm slovům, kteráž já dnes osvědčuji vám,a přikažte to synům svým, aby ostříhali všech slov zákona tohoto, a činili je.

⁴⁶jim reče: Vtisnite si v srce vse besede, ki vam jih danes izpričujem; zato da zapoveste otrokom svojim, da hranijo in izpolnjujejo vse besede tega zakona.

⁴⁷Nebo není daremné slovo, abyste jím pohrdnouti měli, ale jest život váš; a v slovu tom prodlíte dnů svých na zemi, kterouž abyste dědičně obdrželi, půjdete přes Jordán.

⁴⁷Zakaj to ni prazna beseda za vas, marveč to je vaše življenje, in po tej besedi boste podaljšali svoje dni v zemlji, v katero greste čez Jordan, da jo posedete.

⁴⁸Téhož dne mluvil Hospodin k Mojžíšovi, řka:

⁴⁸In GOSPOD je govoril Mojzesu tisti dan, rekoč:

⁴⁹Vstup na horu tuto Abarim, na vrch Nébo, kteráž jest v zemi Moábské naproti Jerichu, a spatř zemi Kananejskou, kterouž já dávám synům Izraelským právem dědičným.

⁴⁹Pojdi na to gorovje Abarim, na goro Nebo, ki je v deželi Moabski nasproti Jerihu, in poglej deželo Kanaansko, ki jo dam v lastnino sinovom Izraelovim,

⁵⁰A umřeš na vrchu, na kterýž vejdeš, a připojen budeš k lidu svému, jako umřel Aron, bratr tvůj, na hoře řečené Hor, a připojen jest k lidu svému.

⁵⁰in umri na gori, na katero pojdeš, in boš zbran k svojemu ljudstvu, kakor je umrl Aron, tvoj brat, na gori Horu in je bil zbran k ljudstvu svojemu;

⁵¹Nebo jste zhřešili proti mně u prostřed synů Izraelských, při vodách odpírání v Kádes, na poušti Tsin, proto že jste neposvětili mne u prostřed synů Izraelských.

⁵¹zato ker sta mi bila nezvesta med sinovi Izraelovimi pri Vodi prepira v Kadesu v Zinski puščavi, ker me nista svetega izkazala sredi sinov Izraelovih.Pred seboj boš pač videl deželo, ki jo dajem sinovom Izraelovim, ali tja v deželo samo ne prideš.

⁵²Před sebou zajisté uzříš zemi tu, ale tam nevejdeš do země té, kterouž dávám synům Izraelským.

⁵²Pred seboj boš pač videl deželo, ki jo dajem sinovom Izraelovim, ali tja v deželo samo ne prideš.