¹Stýště se duši mé v životě mém, vypustím nad sebou naříkání své, mluviti budu v hořkosti duše své.

¹Duši moji se gnusi življenje; zato naj tožba moja teče, govoril bodem v bridkosti duše svoje.

²Dím Bohu: Neodsuzuj mne, oznam mi, proč se nesnadníš se mnou?

²Rečem Bogu: Ne obsojaj me; povej mi, zakaj se prepiraš z menoj?

³Jaký máš na tom užitek, že mne ssužuješ, že pohrdáš dílem rukou svých, a radu bezbožných osvěcuješ?

³Ti li dobro de, da tlačiš, da zametaš rok svojih delo, s svetlobo pa obsevaš namero brezbožnih?

⁴Zdali oči tělesné máš? Zdali tak, jako hledí člověk, ty hledíš?

⁴Imaš li oči mesene, ali pa vidiš, kakor človek vidi?

⁵Zdaž jsou jako dnové člověka dnové tvoji, a léta tvá podobná dnům lidským,

⁵So li dnevi tvoji kakor dnevi smrtnika, ali leta tvoja omejena kakor dnevi človeka?

⁶Že vyhledáváš nepravosti mé, a na hřích můj se vyptáváš?

⁶da vprašuješ tako po krivdi moji in greh moj zasleduješ,

⁷Ty víš, žeť nejsem bezbožný, ačkoli není žádného, kdo by mne vytrhl z ruky tvé.

⁷dasi veš, da nisem kriv in da nikogar ni, ki more oteti iz tvoje roke!

⁸Ruce tvé sformovaly mne, a učinily mne, a teď pojednou všudy vůkol hubíš mne.

⁸Roke tvoje so me upodobile in naredile vsega, kakor sem kroginkrog – in sedaj me zatiraš?

⁹Pamětliv buď, prosím, že jsi mne jako hlinu učinil, a že v prach zase obrátíš mne.

⁹Spomni se vendar, da si me kakor glino napravil, in hočeš me zopet vrniti v prah?

¹⁰Zdalis mne jako mléka neslil, a jako syření neshustil?

¹⁰Me li nisi kakor mleko ulil in strdil kakor sir?

¹¹Kůží a masem přioděl jsi mne, a kostmi i žilami spojils mne.

¹¹S kožo in mesom si me oblekel, s kostmi in kitami si me prepletel.

¹²Života z milosrdenství udělil jsi mi, přesto navštěvování tvé ostříhalo dýchání mého.

¹²Življenje in milost si mi daroval in s svojo skrbjo mi duha varoval.

¹³Ale toto skryl jsi v srdci svém; vím, žeť jest to při tobě.

¹³A tole si skrival v srcu svojem, vem, da ti je bilo to v mislih:

¹⁴Jakž zhřeším, hned mne šetříš, a od nepravosti mé neočišťuješ mne.

¹⁴ako bom grešil, da name boš strogo pazil in krivde moje me ne boš oprostil.

¹⁵Jestliže jsem bezbožný, běda mně; pakliť jsem spravedlivý, ani tak nepozdvihnu hlavy, nasycen jsa hanbou, a vida trápení své,

¹⁵Ako sem krivično ravnal, gorje mi! in čeprav bi bil pravičen, si ne upam povzdigniti glave, nasičen sramote in zroč bedo svojo.

¹⁶Kteréhož vždy více přibývá. Honíš mne jako lev, a jedno po druhém divně se mnou zacházíš.

¹⁶In ako bi povzdignil glavo, podil me boš kakor lev in zopet izkazoval čudovito moč svojo na meni;

¹⁷Obnovuješ svědky své proti mně, a rozmnožuješ rozhněvání své na mne; vojska jedna po druhých jsou proti mně.

¹⁷vnovič postaviš priče svoje proti meni in pomnožiš nevoljo svojo zoper mene, vedno nova krdela in vojske boš pošiljal nadme.

¹⁸Proč jsi jen z života vyvedl mne? Ó bych byl zahynul, aby mne bylo ani oko nevidělo,

¹⁸Zakaj si mi dal priti iz materinega telesa? Naj bi bil umrl in nobeno oko me ne bi bilo videlo!

¹⁹A abych byl, jako by mne nikdy nebylo, z života do hrobu abych byl vnesen.

¹⁹Naj bi bil, kakor bi ne bil živel nikdar, od materinega telesa naj bi bil prenesen v grob!

²⁰Zdaliž jest mnoho dnů mých? Ponechejž tedy a popusť mne, abych maličko pookřál,

²⁰Ni li dni mojih malo? Odnehaj, obrni se od mene, da se malo razvedrim,

²¹Prvé než odejdu tam, odkudž se zase nenavrátím, do krajiny tmavé, anobrž stínu smrti,

²¹preden odidem, odkoder se ne vrnem, v deželo temine in smrtne sence,v deželo temnejšo od mraka, kjer je le senca smrti in nered, kjer noč najbolj črna se šteje za svetlost.

²²Do krajiny, pravím, tmavé, kdež jest sama mrákota stínu smrti, a kdež není žádných proměn, ale sama pouhá mrákota.

²²v deželo temnejšo od mraka, kjer je le senca smrti in nered, kjer noč najbolj črna se šteje za svetlost.