¹Člověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.

¹Človek, rojen iz žene, je kratkih dni in dosita ima nadlog,

²Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.

²je kakor cvetka, ki se dvigne iz popka, pa uvene, in beži kakor senca in nima obstanka.

³A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.

³In nad takim še odpiraš oko svoje, in mene vodiš v sodbo s seboj?

⁴Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.

⁴O, da bi kdaj prišel čist iz nečistega! Niti eden!

⁵Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:

⁵Ker so torej določeni njegovi dnevi in meseci po številu pri tebi, ker si mu napravil meje, ki jih ne sme prestopiti:

⁶Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.

⁶ozri se stran od njega, da dobi pokoj, dokler ne dokonča kakor najemnik dneva svojega.

⁷O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,

⁷Kajti za drevo je upanje: če ga posekajo, zopet požene odrastke, in njegovo mladje ne prestane.

⁸By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:

⁸Ko se v zemlji mu postara korenina in mu parobek umira v prahu,

⁹Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.

⁹da le začuti duh vode, vnovič ozeleni in požene veje kakor mlada sajenica.

¹⁰Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?

¹⁰Mož pa umre in leži strt, človek izpusti duha, in kje je?

¹¹Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:

¹¹Kakor se voda razteče iz jezera in reka usahne in se posuši,

¹²Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.

¹²tako leže človek in ne vstane; dokler bodo nebesa, se ne prebude in nič jih ne vzdrami iz spanja.

¹³Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne.

¹³O da bi me shranil v šeolu, da bi me skril, dokler ne mine jeza tvoja, mi določil rok, in potem se me spomnil!

¹⁴Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.

¹⁴(Ko človek umre, bo li spet živel?) Vse dni, dokler sem v vojni službi, bi hotel čakati, dokler mi ne pride prememba.

¹⁵Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,

¹⁵Ti bi poklical, in jaz bi ti odgovoril; tožilo bi se ti po svojih rok stvari.

¹⁶Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,

¹⁶Kajti sedaj šteješ korake moje; ne paziš li na greh moj?

¹⁷Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.

¹⁷Zapečatena je v zvezku pregreha moja, in še pridevaš h krivici moji.

¹⁸Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,

¹⁸Saj še gora se sesuje in razdrobi in skalovje preperi z mesta svojega,

¹⁹Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.

¹⁹vode prevotlijo kamene, njih nalivi odplavijo zemeljski prah: enako uničuješ smrtniku upanje.

²⁰Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.

²⁰Ti ga ukrotiš za vselej, in odide; ko mu onespodobiš lice, ga pošlješ v grob.

²¹Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.

²¹Ako so v časti otroci njegovi, on tega ne ve, in so li ponižani, tega ne zazna.Samo meso njegovo občuti ob njem bolečine in duša njegova žaluje v njem.

²²Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.

²²Samo meso njegovo občuti ob njem bolečine in duša njegova žaluje v njem.