¹Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.

¹Ni li vojna služba človekovo življenje na zemlji in dnevi njegovi enaki dnevom najemnikovim?

²Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:

²Kakor si suženj želi sence in kakor najemnik pričakuje mezde:

³Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.

³tako sem dobil v delež mesece ničemurnosti in trudapolne noči so mi odmenjene.

⁴Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.

⁴Kadar ležem, pravim: Kdaj vstanem? A večer se vleče prepočasno in dosita mi je premetavanja po postelji do svita.

⁵Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.

⁵Moje meso je oblečeno s črvadjo in prašno skorjo, koža se mi grbanči in iznova prepušča gnoj.

⁶Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.

⁶Dnevi moji so hitrejši nego tkalčev čolnek in minevajo brez nade.

⁷Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,

⁷Pomni, da je življenje moje sapa! Ne bo zopet sreče gledalo moje oko.

⁸Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.

⁸Ne bo me gledalo oko tistega, ki me vidi; obrneš li oči svoje vame, ne bo me več!

⁹Jakož oblak hyne a mizí, tak ten, kterýž sstupuje do hrobu, nevystoupí zase,

⁹Kakor oblak gine in izgine, tako ne pride več gori, kdor stopi v šeol [T. j. kraj, kjer bivajo duše mrtvih, država smrti, smrtno kraljestvo.];

¹⁰Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.

¹⁰ne vrne se več v hišo svojo, ne pozna ga več kraj njegov.

¹¹Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.

¹¹Zato ne morem tudi jaz braniti ustom svojim, govoril bom v duha svojega stiski, žaloval v duše svoje bridkosti.

¹²Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?

¹²Sem li mar morje ali pošast morska, da si postavil stražo zoper mene?

¹³Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:

¹³Kadar si rečem: Postelja moja me potolaži, ležišče moje mi pomore trpeti žalovanje:

¹⁴Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,

¹⁴tedaj me strašiš s sanjami in s prikaznimi me spravljaš v trepet,

¹⁵Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.

¹⁵da voli duša moja zadušenje in bi rajši bil mrtev nego suho okostje.

¹⁶Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.

¹⁶Zamrzelo mi je življenje – ne hotel bi živeti vekomaj. Odnehaj! kajti kakor sapa so dnevi moji.

¹⁷Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?

¹⁷Kaj je človek, da ga toliko ceniš in da ga imaš v mislih

¹⁸A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?

¹⁸in ga vsako jutro obiskuješ in vsak hip izkušaš?

¹⁹Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?

¹⁹Kako dolgo se ne ozreš stran od mene, ne odnehaš, da požrem svojo slino?

²⁰Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?

²⁰Ako sem grešil, kaj morem storiti tebi, o opazovalec ljudi! Zakaj si me postavil za cilj svojim pšicam, da sem postal breme samemu sebi?Zakaj ne odpustiš prestopka mojega in ne odpraviš krivice moje? Kajti sedaj ležem v prah, in če me boš iskal jutri, me ne bode.

²¹Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.

²¹Zakaj ne odpustiš prestopka mojega in ne odpraviš krivice moje? Kajti sedaj ležem v prah, in če me boš iskal jutri, me ne bode.