¹Vyučující, Azafův. Proč, ó Bože, nás tak do konce zamítáš? Proč roznícena jest prchlivost tvá proti stádci pastvy tvé?

¹{Nauk, Asafov.} Zakaj, o Bog, nas zametaš vedno? zakaj se kadi jeza tvoja zoper čredo paše tvoje?

²Rozpomeň se na shromáždění své, jehož jsi od starodávna dobyl a vykoupil, na proutek dědictví svého, na Sion horu tuto, na níž přebýváš.

²Spomni se občine svoje, ki si jo pridobil oddavnaj in odkupil za rod posesti svoje, gore Sionske, ki si na njej prebival!

³Přispějž k hrozným pustinám. Jak všecko pohubil nepřítel v svatyni!

³Prispej k podrtinam večnim! Vse zlo je storil sovražnik v svetišču.

⁴Řvali nepřátelé tvoji u prostřed shromáždění tvých, a na znamení toho zanechali množství korouhví svých.

⁴Rjuli so nasprotniki tvoji sredi zbirališča tvojega, postavili so svoja znamenja za znamenja.

⁵Za hrdinu jmín byl ten, kterýž co nejvýše zdvihl sekeru, roubaje vazbu dříví jeho.

⁵Bilo je videti, kakor da vsak dviga kvišku sekiro v goščavi gozdni.

⁶A nyní již řezby jeho napořád sekerami a palicemi otloukají.

⁶In zdaj razbijajo rezbe njegove vse s sekirami in s kladivi.

⁷Uvrhli oheň do svatyně tvé, na zem zřítivše, poškvrnili příbytku jména tvého.

⁷Zažgali so svetišče tvoje, do tal so oskrunili prebivališče tvojega imena.

⁸Řekli v srdci svém: Vyhubme je napořád. Takž vypálili všecky stánky Boha silného v zemi.

⁸Rekli so v srcu svojem: Ugonobimo jih vse vkup! Požgali so vsa zbirališča Boga mogočnega v deželi.

⁹Znamení svých nevidíme, jižť není proroka, aniž jest mezi námi, kdo by věděl, dokud to stane.

⁹Znamenj naših ne vidimo, ni več proroka, in ni ga med nami, ki bi vedel, doklej –?

¹⁰I dokudž, ó Bože, útržky činiti bude odpůrce? A nepřítel ustavičně-liž rouhati se bude jménu tvému?

¹⁰Doklej, o Bog, bo zasramoval stiskalec, večno li bo zaničeval sovražnik ime tvoje?

¹¹Proč zdržuješ ruku svou, a pravice své z lůna svého nevzneseš?

¹¹Zakaj odtezaš roko svojo in desnico svojo? Potegni jo iz nedrij svojih in naredi konec!

¹²Však jsi ty, Bože, král můj od starodávna, působíš hojné spasení u prostřed země.

¹²Vendar pa je Bog kralj moj že od nekdaj, ki dela rešitve na zemlji.

¹³Ty silou svou rozdělil jsi moře, a potřels hlavy draků u vodách.

¹³Ti si razklal v moči svoji morje, razbil si zmajem glave na vodah.

¹⁴Ty jsi potřel hlavu Leviatanovi, dal jsi jej za pokrm lidu na poušti.

¹⁴Ti si raztreskal leviatanu glave, dal si ga za jed rodu, zverinam puščave.

¹⁵Ty jsi otevřel vrchoviště a potoky, ty jsi osušil i řeky prudké.

¹⁵Ti si odprl studenec in potok, ti si posušil reke neusahljive.

¹⁶Tvůjť jest den, tvá jest také i noc, světlo i slunce ty jsi učinil.

¹⁶Tvoj je dan, tvoja tudi noč, ti si napravil luč njeno in solnce.

¹⁷Ty jsi založil všecky končiny země, léto i zimy ty jsi sformoval.

¹⁷Ti si določil vse meje zemlji, poletje in zimo napravil si ti.

¹⁸Rozpomeniž se na to, že útržky činil ten odpůrce Hospodinu, a lid bláznivý jak se jménu tvému rouhal.

¹⁸Spomni se vendar, da je sovražnik sramotil GOSPODA in da ljudstvo nespametno zaničuje ime tvoje.

¹⁹Nevydávejž té zběři duše hrdličky své,na stádce chudých svých nezapomínej se na věky.

¹⁹Ne daj tisti zveri duše grlice svoje, krdela ubožcev svojih ne zabi vekomaj.

²⁰Ohlédni se na smlouvu; nebo plní jsou i nejtmavější koutové země peleší ukrutnosti.

²⁰Ozri se na zavezo, ker po kotih dežele je polno bivališč silovitosti.

²¹Nechažť bídní neodcházejí s hanbou, chudý a nuzný ať chválí jméno tvé.

²¹Ponižanec naj se ne vrne osramočen, ubožec in siromak naj hvalita ime tvoje.

²²Povstaniž, ó Bože, a veď při svou, rozpomeň se na pohanění, kteréžť se děje od nesmyslných na každý den.

²²Vstani, o Bog; potegni se za pravdo svojo, spomni se zasramovanja, ki ti ga delajo nespametneži vsak dan.Ne pozabi glasu sovražnikov svojih, ropota vzpenjajočih se zoper tebe, ki se vedno vzdiguje kvišku.

²³Nezapomínej se na vykřikování svých nepřátel, a na hluk proti tobě povstávajících, kterýž se silí ustavičně.

²³Ne pozabi glasu sovražnikov svojih, ropota vzpenjajočih se zoper tebe, ki se vedno vzdiguje kvišku.