1Modlitba Mojžíše, muže Božího. Pane, ty jsi býval příbytek náš od národu do pronárodu.
1{Molitev Mojzesa, moža Božjega.} O Gospod, ti si nam bil prebivališče od roda do roda.
2Prvé, než hory stvořeny byly, nežlis sformoval zemi, a okršlek světa, ano hned od věků a až na věky, ty jsi Bůh silný.
2Ko niso bile še rojene gore in nisi bil naredil zemlje in vesoljnega sveta, da, od vekomaj do vekomaj si ti Bog mogočni.
3Ty přivodíš člověka na to, aby setřín byl, říkaje: Navraťtež se zase, synové lidští.
3Pripraviš človeka, da razpade v prah, in veliš: Povrnite se, otroci človeški!
4Nebo by tisíc let přetrval, jest to před očima tvýma jako den včerejší, a bdění noční.
4Zakaj tisoč let je v tvojih očeh kakor včerajšnji dan, ko je minil, in kakor čas ponočne straže.
5Povodní zachvacuješ je; jsou sen, a jako bylina hned v jitře pomíjející.
5Kakor s povodnijo jih pokončavaš, kot spanje so; zjutraj so kakor trava, ki vnovič poganja.
6Toho jitra, kteréhož vykvetne, mění se, u večer pak jsuc podťata, usychá.
6Zjutraj cvete in poganja, zvečer jo pokose in usahne.
7Ale my hyneme od hněvu tvého, a prochlivostí tvou jsme zděšeni.
7Kajti ginemo od jeze tvoje in vsled srda tvojega smo preplašeni.
8Nebo jsi položil nepravosti naše před sebe, a tajnosti naše na světlo oblíčeje svého.
8Pred oči svoje si postavil krivice naše, skrivnosti naše v luč obličja svojega.
9Pročež všickni dnové naši v náhle přebíhají pro tvé rozhněvání; k skončení let svých docházíme jako řeč.
9Kajti vsi dnevi naši minevajo v srdu tvojem, leta nam prelete kot misel.
10Všech dnů let našich jest let sedmdesáte, aneb jest-li kdo silnějšího přirození, osmdesát let, a i to, což nejzdárnějšího v nich, jest práce a bída, a když to pomine, tožť ihned rychle zaletíme.
10Dnevi naših let – vseh jih je sedemdeset let ali, ako smo prav krepki, osemdeset let; in kar je naš ponos v njih, je le trud in težava; zakaj hitro vse poteče in mi odletimo.
11Ale kdo jest, ješto by znal přísnost hněvu tvého, a ostýchal se zůřivosti tvé?
11A kdo spoznava jeze tvoje moč in tvoj srd, boječ se te, kakor se spodobi?
12Naučiž nás počítati dnů našich, abychom uvodili moudrost v srdce.
12Uči nas torej prav šteti naše dni, da si pridobimo srce modro.
13Navrať se zase, Hospodine, až dokud prodléváš? Mějž lítost nad služebníky svými.
13Vrni se, GOSPOD! doklej –? in žal ti bodi za hlapce svoje!
14Nasyť nás hned v jitře svým milosrdenstvím, tak abychom prozpěvovati, a veseliti se mohli po všecky dny naše.
14Nasiti nas že ob jutranjem svitu z milostjo svojo, da veselo pojemo in se radujemo vse svoje dni.
15Obveseliž nás podlé dnů, v nichž jsi nás ssužoval, a let, v nichž jsme okoušeli zlého.
15Razveseli nas po številu dni, v katerih si nas ponižaval, in let, v katerih smo izkušali hudo.
16Budiž zřejmé při služebnících tvých dílo tvé, a okrasa tvá při synech jejich.
16Očitno bodi hlapcem tvojim delo tvoje in veličastvo tvoje nad njih otroki!Nad nami pa bodi ljubeznivost Gospoda, Boga našega, in delo naših rok podpiraj pri nas, delo, pravim, naših rok podpiraj!
17Budiž nám přítomná i ochotnost Hospodina Boha našeho, a díla rukou našich potvrď mezi námi, díla, pravím, rukou našich potvrď.
17Nad nami pa bodi ljubeznivost Gospoda, Boga našega, in delo naših rok podpiraj pri nas, delo, pravim, naših rok podpiraj!