¹Člověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.

¹‹‹İnsanı kadın doğurur,Günleri sayılı ve sıkıntı doludur.

²Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.

²Çiçek gibi açıp solar,Gölge gibi gelip geçer.

³A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.

³Gözlerini böyle birine mi dikiyorsun,Yargılamak için önüne çağırıyorsun?

⁴Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.

⁴Kim temizi kirliden çıkarabilir?Hiç kimse!

⁵Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:

⁵Madem insanın günleri belirlenmiş,Aylarının sayısı saptanmış,Sınır koymuşsun, öteye geçemez;

⁶Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.

⁶Gözünü ondan ayır da,Çalışma saatini dolduran gündelikçi gibi rahat etsin.

⁷O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,

⁷‹‹Oysa bir ağaç için umut vardır,Kesilse, yeniden sürgün verir,Eksilmez filizleri.

⁸By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:

⁸Kökü yerde kocasa,Kütüğü toprakta ölse bile,

⁹Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.

⁹Su kokusu alır almaz filizlenir,Bir fidan gibi dal budak salar.

¹⁰Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?

¹⁰İnsan ise ölüp yok olur,Son soluğunu verir ve her şey biter.

¹¹Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:

¹¹Suyu akıp giden gölYa da kuruyan ırmak nasıl çöle dönerse,

¹²Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.

¹²İnsan da öyle, yatar, bir daha kalkmaz,Gökler yok oluncaya dek uyanmaz,Uyandırılmaz.

¹³Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne.

¹³‹‹Keşke beni ölüler diyarına gizlesen,Öfken geçinceye dek saklasan,Bana bir süre versen de, beni sonra anımsasan.

¹⁴Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.

¹⁴İnsan ölür de dirilir mi?Başka biri nöbetimi devralıncaya dekSavaş boyunca umutla beklerdim.

¹⁵Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,

¹⁵Sen çağırırdın, ben yanıtlardım,Ellerinle yaptığın yaratığı özlerdin.

¹⁶Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,

¹⁶O zaman adımlarımı sayar,Günahımın hesabını tutmazdın.

¹⁷Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.

¹⁷İsyanımı torbaya koyup mühürler,Suçumu örterdin.

¹⁸Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,

¹⁸‹‹Ama dağın yıkılıp çöktüğü,Kayanın yerinden taşındığı,

¹⁹Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.

¹⁹Suyun taşı aşındırdığı,Selin toprağı sürükleyip götürdüğü gibi,İnsanın umudunu yok ediyorsun.

²⁰Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.

²⁰Onu hep yenersin, yok olup gider,Çehresini değiştirir, uzağa gönderirsin.

²¹Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.

²¹Oğulları saygı görür, onun haberi olmaz,Aşağılanırlar, anlamaz.

²²Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.

²²Ancak kendi canının acısını duyar,Yalnız kendisi için yas tutar.››