1Přednímu kantoru k nízkému zpěvu, žalm Davidův.
1Kurtar beni, ya RAB, sadık kulun kalmadı,Güvenilir insanlar yok oldu.
2Spomoz, ó Hospodine; nebo se již nenalézá milosrdného, a vyhynuli věrní z synů lidských.
2Herkes birbirine yalan söylüyor,Dalkavukluk, ikiyüzlülük ediyor.
3Lež mluví jeden každý s bližním svým, rty úlisnými z srdce dvojitého řeči vynášejí.
3Sustursun RAB dalkavukların ağzını,Büyüklenen dilleri.
4Ó by vyplénil Hospodin všeliké rty úlisné, a jazyk velikomluvný,
4Onlar ki, ‹‹Dilimizle kazanırız,Dudaklarımız emrimizde,Kim bize efendilik edebilir?›› derler.
5Kteříž říkají: Jazykem svým přemůžeme, mámeť ústa svá s sebou, kdo jest pánem naším?
5‹‹Şimdi kalkacağım›› diyor RAB,‹‹Çünkü mazlumlar eziliyor,Yoksullar inliyor,Özledikleri kurtuluşu vereceğim onlara.››
6Pro zhoubu chudých, pro úpění nuzných jižť povstanu, praví Hospodin, v bezpečnosti postavím toho, na nějž polečeno bylo.
6RABbin sözleri pak sözlerdir;Toprak ocakta eritilmiş,Yedi kez arıtılmış gümüşe benzer.
7Výmluvnosti Hospodinovy jsou výmluvnosti čisté, jako stříbro v hliněné peci přehnané a sedmkrát zprubované.
7Sen onları koru, ya RAB,Bu kötü kuşaktan hep uzak tut!
8Ty, Hospodine, jim spomáhati budeš, a ostříhati každého od národu tohoto až na věky. [ (Psalms 12:9) Vůkol a vůkol bezbožní se protulují, když takoví ničemní vyvýšeni bývají mezi syny lidskými. ]
8İnsanlar arasında alçaklık rağbet görünce,Kötüler her yanda dolaşır oldu.