¹Mu hing on elust tüdinud, ma annan voli oma kaebusele, ma räägin oma hingekibeduses,

¹Stýště se duši mé v životě mém, vypustím nad sebou naříkání své, mluviti budu v hořkosti duše své.

²ma ütlen Jumalale: Ära mõista mind hukka! Anna mulle teada, miks sa mind kimbutad!

²Dím Bohu: Neodsuzuj mne, oznam mi, proč se nesnadníš se mnou?

³Kas sinu meelest on hea, et sa rõhud mind, et sa põlgad oma kätetööd, aga valgustad õelate nõupidamist?

³Jaký máš na tom užitek, že mne ssužuješ, že pohrdáš dílem rukou svých, a radu bezbožných osvěcuješ?

⁴Ons sul lihalikud silmad või näed sa, nagu inimene näeb?

⁴Zdali oči tělesné máš? Zdali tak, jako hledí člověk, ty hledíš?

⁵Ons su päevad nagu inimese päevad või on su aastad nagu mehe aastad,

⁵Zdaž jsou jako dnové člověka dnové tvoji, a léta tvá podobná dnům lidským,

⁶et sa uurid mu süüd ja nõuad taga mu pattu,

⁶Že vyhledáváš nepravosti mé, a na hřích můj se vyptáváš?

⁷kuigi sa tead, et mina ei ole süüdlane ja et ei ole kedagi, kes sinu käest võiks päästa?

⁷Ty víš, žeť nejsem bezbožný, ačkoli není žádného, kdo by mne vytrhl z ruky tvé.

⁸Sinu käed kujundasid ja valmistasid mind üheskoos ümberringi - ja sa neelad mu ära!

⁸Ruce tvé sformovaly mne, a učinily mne, a teď pojednou všudy vůkol hubíš mne.

⁹Pea meeles, et sa mind oled teinud otsekui savist. Ja nüüd tahad mind jälle viia tagasi põrmu.

⁹Pamětliv buď, prosím, že jsi mne jako hlinu učinil, a že v prach zase obrátíš mne.

¹⁰Eks sa ole mind valanud nagu piima ja lasknud kalgendada juustu sarnaselt?

¹⁰Zdalis mne jako mléka neslil, a jako syření neshustil?

¹¹Sa katsid mind naha ja lihaga ning põimisid ühte kontide ja kõõlustega.

¹¹Kůží a masem přioděl jsi mne, a kostmi i žilami spojils mne.

¹²Sa andsid mulle elu ja osaduse, ja su hoolitsus hoidis mu vaimu.

¹²Života z milosrdenství udělil jsi mi, přesto navštěvování tvé ostříhalo dýchání mého.

¹³Aga selle sa talletasid oma südamesse, ma tean, et sul oli meeles see:

¹³Ale toto skryl jsi v srdci svém; vím, žeť jest to při tobě.

¹⁴kui mina pattu teen, siis valvad sina mind ega jäta mind karistamata.

¹⁴Jakž zhřeším, hned mne šetříš, a od nepravosti mé neočišťuješ mne.

¹⁵Häda mulle, kui oleksin süüdi! Aga isegi õigena ei julge ma pead tõsta, olles täis häbi ja nähes oma viletsust.

¹⁵Jestliže jsem bezbožný, běda mně; pakliť jsem spravedlivý, ani tak nepozdvihnu hlavy, nasycen jsa hanbou, a vida trápení své,

¹⁶Ja kui ma tõusekski, sa ajaksid mind taga nagu lõvi ja teeksid jälle mu kallal imetegusid.

¹⁶Kteréhož vždy více přibývá. Honíš mne jako lev, a jedno po druhém divně se mnou zacházíš.

¹⁷Sa tood mu vastu uusi tunnistajaid ja kasvatad oma viha mu vastu, üha pannes vaeva mulle peale.

¹⁷Obnovuješ svědky své proti mně, a rozmnožuješ rozhněvání své na mne; vojska jedna po druhých jsou proti mně.

¹⁸Miks tõid mind välja emaihust? Oleksin ometi hinge heitnud, et ükski silm ei oleks mind näinud!

¹⁸Proč jsi jen z života vyvedl mne? Ó bych byl zahynul, aby mne bylo ani oko nevidělo,

¹⁹Siis oleks mind viidud emaüsast hauda, otsekui mind ei oleks olnudki.

¹⁹A abych byl, jako by mne nikdy nebylo, z života do hrobu abych byl vnesen.

²⁰Eks lakka mu päevade pisku? Jäta mind, et võiksin olla pisutki rõõmsam,

²⁰Zdaliž jest mnoho dnů mých? Ponechejž tedy a popusť mne, abych maličko pookřál,

²¹enne kui ma tagasitulekuta lähen pimeduse ja surmavarju maale,

²¹Prvé než odejdu tam, odkudž se zase nenavrátím, do krajiny tmavé, anobrž stínu smrti,

²²maale, kus pimedus on pilkane, kus on surmavari ja kaos ja kus valguski on pimedus!'

²²Do krajiny, pravím, tmavé, kdež jest sama mrákota stínu smrti, a kdež není žádných proměn, ale sama pouhá mrákota.